22. dubna se uskutečnily demonstrace (zejména) studentů organizovaných iniciativami jako Kultura teď! apod. Do ulic vešlo stovky až tisíce studentů. Jejich požadavek byl jasný: zachovat „nezávislost médií“ a zabránit státnímu dohledu.

Na úvod je třeba říct, že jako Rudá avantgarda tyto studenty podporujeme. Jejich obavy sdílíme. Scénář, kterého se obávají, totiž přímo souvisí s návrhem současné vlády Andreje Babiše a ministra kultury Oty Klempíře.

 Demonstrace byla reakcí na návrh vládní koalice, který prosazuje právě ministr kultury Ota Klempíř. Jeho cílem je převést financování České televize z koncesionářských poplatků na stát. Právě zde vzniká hlavní problém: stát a politici by tím získali monopolní vliv nad médii. Není proto divu, že studenti mají obavy. Obsah médií by mohl být ovlivňován lidmi, kteří popírají klimatickou krizi, útočí na menšiny – rasové i sexuální – a zároveň i na ženy. Zároveň podporují imperiální politiku USA (a Epsteinovy třídy obecně), včetně Izraele a genocidy v Gaze.

Vládní koalice se snaží této situace využít. Těží z rostoucí nedůvěry společnosti v média establishmentu a obrací ji ve svůj prospěch. Podle průzkumů STEM dosahuje nedůvěra v Českou televizi až kolem 50 %. V takové situaci není překvapivé, že na toto téma vláda aktivně reaguje. Její členové se navíc netají sympatiemi k trumpistické politice a pravicovému populismu.

Kde se bere taková nedůvěra?

Úpadek kapitalistického systému nutně produkuje doprovodné symptomy. Například oslabuje také jeho ideologický aparát, který slouží k ospravedlnění vlády parazitické třídy. Přitom je jedno, zda má tento aparát formu „veřejnosprávní“, nebo soukromou – funkce zůstává stejná.

Příčiny tohoto jevu jsou následovné:

1) Mediální realita neodpovídá životům pracujících

Tento rozpor je viditelný každý den. Typickým příkladem je informování o genocidě v Gaze. Česká televize zde dlouhodobě stojí na straně izraelské genocidní mašinérie a amerického imperialismu. Nejde přitom jen o Gazu, ale i o přístup k agresi vůči Íránu.

Podobně problematické je i informování o životním stylu mladé generace. Reportáž ČT sice správně upozorňuje na to, že mladí lidé často žijí od výplaty k výplatě a čelí vyššímu riziku finančních problémů. Způsob vysvětlení je ale zcela odtržený od reality. Televize tvrdí, že mladí „utrácí za kavárny, bistra a oblečení“ a že si „kupují věci, které nepotřebují“.

V době klesajících reálných mezd a nafouknutého trhu s nemovitostmi takové vysvětlení působí absurdně. Nedá se divit mladému člověku, pokud se pozastaví nad takovou reportáží.

U části společnosti se pak oprávněně buduje pocit, že jsou média nastavena proti nim. Tuto skutečnost potvrzuje chování i některých samolibých moderátorů, jakým je Václav Moravec. Ten uraženě opustil ČT a komentoval svůj odchodu slovy, že nechce zklamávat důvěru svých diváků „posunem k pseudováženosti, chcete-li, ke slepé vyváženosti, která podle mého názoru ničí veřejnou službu.“ To byla reakce i na tlaky, poté, co si vědomě do svého pořadu roky nezval politiky, jakým je například Tomio Okamura (SPD). Není překvapivé, že je část populace nedůvěřivá, pakliže politik, kterého volila, nedostává ani prostor k vyjádřením u arogantního moderátora, jehož neskromný plat pochází z jejich kapes.

Samozřejmě je pravda, že neexistují absolutně-objektivní přístupy ze strany moderátorů, jakož i při vědeckých zkoumáních si s sebou zkoumající subjekt nevyhnutelně bere předsudky své doby. Přesto je zřejmé, že otevřená mediální obhajoba genocidy ze strany jeho zaměstnavatele pro něj nepředstavovala problém.

2) Odcizení pracujících od médií

Druhý důvod přímo navazuje na ten první. Pracující nejenže vidí, že informovanost médií nekoresponduje s jejich zkušenostmi, ale zároveň jsou nuceni je financovat. A to bez ohledu na to, zda je vůbec sledují.

To vede k zásadní otázce: jak lze mluvit o „veřejnosprávních“ médiích, když lidé nemají žádný reálný vliv na jejich fungování? Platí jednoduché pravidlo: „Nemůžeš kontrolovat to, co nevlastníš.“ Právě tato situace prohlubuje odcizení. Týká se nejen práce člověka samotné, ale i médií, která mají údajně sloužit veřejnosti.

Jaká řešení se nabízejí?

První variantou je návrh vládní koalice. Ta chce převést financování na stát. Ve skutečnosti by se ale nic nezměnilo. Lidé by média dál platili, jen nepřímo prostřednictvím daní. Tento návrh demagogicky podporuje i Kateřina Konečná (KSČM), jako by jiné řešení neexistovalo. Ve skutečnosti jde pouze o přejmenování problému, nikoli o jeho řešení.

Studenti mají pravdu, když se obávají posílení státní kontroly. Příklady ze Slovenska ukazují, kam takový vývoj vede. Jakmile stát ovládne financování, začne postupně upevňovat svou moc i nad obsahem médií a jejich struktuře.

Vládní politici, kteří byli během minulého období v opozici, si nyní hodlají vyřídit účty s aparátem této televize. Nelze říci, že by k tomu neměli důvod, pokud si vzpomeneme na předvolební kampaně, a i podezřelé snahy ČT vystříhat z debat i politiky, jakými je právě zmíněná Konečná.

Proč se ale opozice staví proti tomuto řešení? Přeci jen, pokud zklame současná vládní koalice, otevřou se možnosti i jí kontrolovat tato média. Ta možnost tu samozřejmě existuje. Nicméně pro současný establishment vládnoucí kasty miliardářů je daleko vhodnější současný „autonomní” stav těchto médií. Proč? Protože pokud jejich ideologické aparáty mají masku „nezávislosti”, je daleko snazší je nepřímo řídit. A to tak, aniž by budila média dojem, že jednají v zájmu pro ospravedlnění vykořisťovatelského systému.

 V moment, kdy tato média přejdou pod státní kontrolu, budou o nich rozhodovat napřímo loutky těchto miliardářů – zcela otevřeně a tím se bude postupně odtrhávat maska, zahalující skutečné vztahy pod ní. Je to tedy pro vládnoucí oligarchy, jako celku, daleko větší riziko. Současná vládní koalice je ale vedena renegáty této vrstvy – zejména Andrejem Babišem, kterému jde o krátkodobý osobní zisk (podobně jako je tomu u jeho vzoru Donalda Trumpa).

Druhou možností je zachování současného stavu. Tu prosazuje opozice a podporuje ji i část studentů.

Tímto se ale pouze uchovává současný stav beze změny. Financování bude hrazeno stále z kapes pracujících. Namísto politiků zůstane vliv v rukách několika mediálních, od společnosti zcela odcizených elit. Jejich pozice je nezpochybnitelná, jejíž světonázor je totožný s tím vládnoucí vrstvy a která výrazně omezuje to, o čem se bude či nebude bavit a případně s kým – jak ostatně bylo demonstrováno o pár odstavců výše. Na její fungování nemá společnost absolutně žádný vliv, a i proto čím dál tím více ztrácí důvěru v tato média.

Třetí možností je privatizace. Ta by však znamenala přímou kontrolu miliardářů. Zmizela by i iluze nezávislosti, která dnes celý systém udržuje.

 Situace se může některým zdá bezradná. Postoje zástupců levicových organizací se kloní buď k jedné či druhé možnosti. Pak také někteří přistupují k těmto demonstrujícím s odporem a podezřívavostí, podobně, jak činili i v případě účastníků demonstrace Milionů chvilek. Tito poté argumentují slovy, jako: „Které medium je svobodné v kapitalismu?” Taková otázka má určitou logiku. Nic ale nenabízí lidem, kteří hledají řešení. Neosloví ani ty, kteří ztrácejí důvěru, ani ty, kteří se obávají státní kontroly.

Za skutečně „veřejnosprávní” média!

 Pracující člověk je tedy odcizen od takových médií, které financuje a nemá možnost jakéhokoli vlivu – mimo iluzi voleb, ve kterých může „jeho“ politik zvolit jiného člena rady, který ale bude pokračovat ve stejné práci. Zdálo by se, že řešení není. Nicméně řešení by mělo spočívat právě v možnosti vlivu nad těmito médii.

Pakliže veřejnost platí za tuto „službu” měl by přechodný požadavek na v kapitalismu znít: „Za kontrolní rady médií pod naším vlivem!”

 Vliv pracujících nad médií by se mohl uplatnit rozšířením demokratické možnosti na straně těch, kteří tato média financují. Mohly by být zřízeny rady či komise, které by byly volitelné a odvolatelné samotnými platícími pracujícími a které by mohly mít skutečné slovo v tom, o čem se bude informovat.

Zároveň by na kontrole provozu samotných takových médií měli participovat i samotní zaměstnanci těchto médií – skrze vybudování vlastních kontrolních orgánů. Nejen redaktoři a hvězdy v oblecích, ale také zejména ti, bez kterých by chod médií nebyl možný. Kameramani, zvukaři, make-up artistky či uklízeči – ti všichni by měli mít slovo nad svým pracovištěm každý den a nikoli pouze při kritické mobilizaci odborů.

Tímto způsobem by se oslabila nekontrolovaná moc politiků, sloužící zájmu kapitálu, ale i samotné, zatím nedotknutelné a nezpochybnitelné autority mediální elity. Oba jsou subjekty, které jsou zcela odcizené od života studentů a pracujících. Zároveň by mezi pracujícími mohla vzniknout důvěra k těmto médiím, protože by je už nejen financovali, ale zároveň je i řídili.

Nemáme však iluze. V rámci kapitalismu je takové řešení jen těžko prosaditelné a udržitelné. Představitelé kapitálu by se mu bránili všemi prostředky. Představa, že by „zaostalé masy“ získaly kontrolu nad médii, je pro ni nepřijatelná. Co kdyby se opovážily si více posvítit do temných zákoutí, v kterých se odehrávají skutečné mocenské machinace parazitů?

Proto, jestliže by takový (námi navrhovaný) požadavek byl napadán, o to více se ukáže pravá tvář tohoto parazitického systému a o to blíže bude společnost ke svržení tohoto systému a dosažení beztřídní společnosti. Takové společnosti, ve které budou pracující lidé s to naplnit tento požadavek do plné míry. A to bez jakýchkoliv sabotáží ze strany kapitálu. A společenské výrobě, která by nestála na ždímání profitu do poslední kapky potu pracujícího člověka – umožňujíc lidem více volného času, během kterého by tuto kontrolu mohli sami realizovat.

A za takovou společnost my bojujeme! Pokud chceš i ty, přidej se k Rudé avantgardě!