Rudá je odnepaměti symbolem vzpoury a revoluce. Jako bojová zástava byla rudá vlajka používána již od dob Velké francouzské revoluce, jako symbol lidového odporu proti monarchii. Používala se v chartistickém hnutí v Británii i během revolucí roku 1848 napříč celou Evropou. V letech 1870-1871 se poprvé stala symbolem vládnoucí moci ve vzniknuvších komunách napříč Francií a nadále se stala i symbolem revoluce roku 1917 v Rusku, i dalších zemích. Je používána jak komunisty, sociálními demokraty tak i některými anarchisty. Symbolizuje krev padlých a utlačovaných v boji za lepší budoucnost i naší nepoddajnost a emancipaci tváří v tvář útlaku.
V době psaní tohoto úvodního textu je vzpoura velmi aktuální záležitostí ve světě. V horizontu několika týdnů jsme mohli pozorovat stávku statisíců v Itálii v solidaritě s Palestinou, masové demonstrace v celé Francii proti škrtům, masové hnutí v Srbsku proti vládě, zakládající rady podobné sovětům s názvem „Zborovi“, masové hnutí odporu v Indonésii a Nepálu, které vypaluje vládní budovy, a další aktivní hnutí odporu třeba v Keňi, Madagaskaru, Itálii, Maroku, Východním Timoru, Bangladéši či na Filipínách.
Vládnoucí třída pozoruje tuto situaci s těžko skrývanou hrůzou. Její kapitalistický systém je v období svého těžkého úpadku, který je srovnatelný s obdobím úpadku antického Říma. V takové době dekadence prosakuje všemi póry systému. Zejména politické instituce se stávají symbolem zvrácenosti, kdy jsou stejně jako v době úpadku římského senátu naplněny tou nejhorší verbeží co si lze představit. Římský císař Caligula měl k senátu takovou úctu, že do něj chtěl dokonce posadit svého koně. Jiné to není ani dnes v Česku, kdy se důvěra v parlament a senát pohybuje okolo čtvrtiny obyvatel a dále klesá.
Podstatou problému je, že kapitalismus již nedokáže rozvíjet výrobní síly tak jako dříve, a tím pádem upadá i v rámci kultury, politiky, morálky, vědy, filosofie a dalších věcí. A tím i jeho kapitalistická vládnoucí třída přestává být schopna vládnout starým způsobem.
Předně kapitalismus vytvořil ohromné bohatství, které však neslouží těm, kteří ho vytvořili, ale těm, kteří vlastní kapitál – tedy prostředky pro výrobu. A tak zatímco nejbohatší člověk planety bohatne v současnosti o asi 13 miliard korun denně, lidé v zemích jako je Burundi si za celý měsíc těžké práce často nevydělají ani 300 korun, a omdlévají na ulicích vyčerpáním z hladu. Toto je ospravedlňováno tou největší lží vůbec – Že pracující lidé si nejsou schopni vládnout sami, a tak potřebují ke svému životu tyto miliardářské parazity, jejich banky, státy, parlamenty, média a další instituce. Kapitalisté se v nás tak snaží vyvolávat pocit podobný, jaký mají konzumenti drog – že nutně ke svému životu potřebujeme něco, co nás ve skutečnosti zabíjí.
A čím větší toto bohatství je, tím bestiálnějším se boj o něj stává. Anarchie zbožní výroby v kapitalismu má tu vlastnost, že spotřeba v kapitalismu nestíhá poptávku. Snaha o zisk profitu tak nejdřív naráží na těsné hranice národních států, a jejich sevření motivuje kapitalisty ke snaze najít odbytiště a zdroje za těmito hranicemi – tedy je motivuje k imperialismu. A když klesá možnost dosažení profitu i skrze ovládání a vykořisťování druhých národů – přichází světové a další války o přerozdělení světa mezi různými svazy kapitalistů. Ne náhodou Ženevská akademie v současnosti monitoruje ve světě více než 110 válečných konfliktů.
Naše vzpoura tkví právě v tom, že máme důvěru v lidstvo v tomto ohledu. Jsme plně schopni jako lidé žít bez existence společenských tříd a třídní nadvlády, jako jsme ostatně žili po drtivou většinu existence lidstva. Třídní nadvláda padá a stojí na tom, že společnost již sice produkuje nadprodukt, ale ne takový, aby mohl zajistit blahobyt všem. Jelikož dnes již dokážeme vyprodukovat takové bohatství, abychom vymanili celou společnost ze zvířecího stavu boje o každodenní přežití, přestává mít třídní společnost význam, a stává se překážkou dalšímu vývoje lidstva.
Jsme přesvědčeni, že nemusíme dále žít v nekonečném cyklu zbrojení, válčení, škrtů, a řízeného chudnutí mas. Můžeme převzít kontrolu nad výrobními silami společnosti, a ukončit bídu a tím i války jednou provždy. Tedy použít tyto výrobní síly k uspokojení potřeb lidstva, a nikoliv pár darmožravých parazitů v čele společnosti. Totální emancipace lidstva je náš konečný cíl, a jednotný boj všech utlačovaných bez ohledu na rasy, pohlaví, původ a sexuální orientaci je naše metoda.
Kapitalistická vládnoucí třída se však nevzdá své třídní nadvlády a dobrovolně se nepodělí se společností o majetek, který koncentruje na bázi vlastnictví. Čím víc se bude její systém propadat do hlubší krize, tím bude mít větší snahu utahovat šrouby svobody.
Proto se nyní zakazuje se přihlásit ke komunismu. Proto jsou o něm šířeny nestoudné lži a fakta vytržená z kontextu, které mají tento totalitářský krok legitimizovat. „Je potřeba zakázat komunisty, protože chtějí znovu zavést totalitu!“ slyšíme všude. Za komunismus je účelově a lživě předkládán stalinismus, ačkoliv ten reprezentoval totalitářskou deviaci směrem od komunismu, která vedla k rozpadu Sovětského svazu a východního bloku.
Náš program neobsahuje žádnou snahu o jakoukoliv totalitu. Chceme svobodě dát skutečný obsah tím, že odstraníme nadvládu jedné třídy nad druhou a rozšíříme demokracii až na pracoviště. Dokonce ani neobsahuje žádnou třídní nenávist, protože nenávist oslepuje, a zabraňuje nám střízlivě analyzovat skutečnou podstatu jevů ve společnosti. A zároveň, i když se nesmíme ke komunismu přihlásit, míníme o něm alespoň veřejně mluvit, abychom přinášeli společnosti pravdu o tom, čím skutečně je. Předně skutečný komunismus sám vylučuje totalitu, protože pokud si jsou všichni rovni, stává se útlak nemožným. K moci je totiž potřeba kontrolovat majetek, přisvojený si na úkor někoho druhého.
Chuť po zásadní změně visí ve vzduchu, od Aljašky po Kapské město, od Kalifornie po Tokyo. Chuť něco změnit však sama o sobě nestačí. Je třeba se organizovat, a to pod správnou revoluční alternativou. Do té doby budou všechna hnutí odporu jen epizodami, které na chvíli rozvíří vody a následně vyhasnou s tím, jak jejich vůdci narazí na hranice možností systému, se kterým si nevědí dále rady. Svrhnout vládu není nic zas až tak těžkého. Těžší je už vyřešit co potom. Proto existuje Rudá Avantgarda. Známe cestu ven z tohoto systému, a nebojíme se jí nabízet!
