Belgie čelí stávkovému vlnobití na popud úsporným opatřením nové federální vlády, která se svou prosincovou dohodou o rozpočtu začíná vykonávat politiku úspor a škrtů. Ušetřené peníze na důchodech, dávkách a zdravotnictví chce investovat do zbrojení ve jménu ochrany budoucích generací a uzdravení státních financí.
Déle než rok probíhají v Belgii pravidelné demonstrace a stávky organizované tamější odborovou frontou (FGTB, CSC, CGSLB) a aktivistickými skupinami (např. DiEM25) proti De Weverově koaliční vládě Arizona (nazývá se tak kvůli barvám vládnoucí koalice, které odpovídají barvám vlajky stejnojmenného amerického státu). Na belgické poměry není četnost mobilizací šokující, protože Belgie je vysoce unionizovaným státem, kdy až 53 % zaměstnanců z celého soukromého a veřejného sektoru působí v odborech. Díky tomu může probíhat i několik stávek (nikoliv jen demonstrací) za týden, jako tomu bylo například minulý rok (2025) v dubnu, kdy po generální stávce 31. března probíhaly různé drobnější stávky a odvětvové akce (za zmínku stojí stávka učitelů ve Valonsku proti zákonu o zrušení statusu státního úředníka, který začal platit od 1. března 2025). Nicméně, vysoká míra odborářské organizace v zemi vytváří i jisté překážky, kvůli kterým sociální hnutí selhává (zejména organizační náročnost je obrovská). Jedná se o nedostatečnou propojenost hlavně na straně komunikační struktury což vede k neschopnosti zorganizovat vícedenní stávky a propojit tak ekonomické sektory na národní úrovni. Samozřejmě v reakci na tuto zkušenost někteří členové, především v FGTB, vedou kampaň za vícedenní a dlouhodobější stávky, ne jen demonstrací, což by mohlo připravit i půdu ke generálním stávkám, které by tak nemusely být zredukovány jen na prostředek nátlaku (jako jsou využívány nyní) a mohly by reálně zajistit pád vlády, který se však v prvé řadě stále nevyskytuje jako zakotvený programový požadavek sociálního hnutí, a to z důvodu ostýchavého a kolaborujícího charakteru vedení odborů. Nedělejme si však iluze, že kdyby se tato vnitřní tendence povedla prosadit, že by z ní nutně vyplývala radikálnost generálních stávek, k tomu je potřeba, zdá se, mnohem víc, než jedna změněná strategie.
Nehledě jen na rok 2025 se s protesty v ulicích Bruselu pokračuje i v roce 2026, neboť požadavků pracovní politiky nebylo dosaženo a plány úsporných opatření De Weverovy vlády nebyly zcela potlačeny. 12. března se v Bruselu sešlo na sto tisíc pracujících napříč sektory (počet začíná slábnout ve srovnání s listopadovými stávkami v roce 2025) proti neustále hrozícím opatřením federální vlády. Avšak minulý rok protestů a stávek pod mobilizací a organizací odborových předáků nepřinesl skoro žádné ovoce (důchodová reforma byla sice zdržena a u indexace mezd byl zajištěn kompromis, ale odhodlání vlády trvá neochvějně dál) protože – jak stále uvádějí někteří protestující – „ceny i tak neustále rostou a mzdy s nimi nedrží krok.“ Bert Engelaar (prezident FGTB) pak dodal kritiku vlády, „která neustále útočí na ty, kdo udržují tuto zemi v chodu: tedy na dělníky .“ „Budeme se muset naučit dřít do vyčerpání?“ doptala se řečnicky prezidentka CSC Ann Vermorgen.
Celkovým výsledkem této akce a těchto nashromážděných znaků, hesel odporu (proti škrtům v důchodech, za lepší pracovní místa, důstojné důchody atd..) a požadavků bylo zaslání dopisu federální vládě s požadavkem schůzky s touto vládou. „Uvidíme, jestli bude pohrdání stále tak silné jako v listopadu, kdy jsme neobdrželi žádnou odpověď ani od premiéra, ani od žádného z místopředsedů vlády ,“ očekává Marie-Hélène Ska, generální tajemnice CSC. Ovšem vláda v reakci na tuto akci se svých antisociálních „reforem“ nechce zříct, neboť je považuje za nezbytné a nutné, dokonce za povinnost dle slov premiéra samotného. Pravdivý motiv rozhodnutí je však pod čarou těchto slov a vychází ze současného toku kapitálu. Zdá se, že buržoazie je pod vlastní krizí zahnána do kouta a nemá na výběr než prosazovat tuto útočnou hospodářsko-pracovní politiku. A ze strany vedení odborů je to pak nepochopení toho, že současná pravicová vláda nemůže prosadit (nebo udržet) jakékoli ústupky a výhody pro pracující, protože ekonomická situace se zhoršuje (tlak v rozpočtu na vyšší vojenské výdaje, zvyšování nákladů na výrobu, nekonkurenceschopnost atd.) a ohrožuje zisky kapitalistů, kteří nemají na výběr než v takovém období zintenzivnit vykořisťování a zaútočit politicky pomocí daní a fiskálně rozpočtových nástrojů na životní a pracovní podmínky proletariátu přímo (snižováním mezd) nebo nepřímo snižováním sociálních dávek, důchodů a investic do zdravotnictví (to je mimochodem napříč sektory nejvíc ohroženo škrty).
A výsledek odborů, který z jednání předloží pracujícím, bude podobný, ne-li stejný jako předtím: tedy nedostačující a slabý, protože strategie odborů je taktéž stále stejná. Ve skutečnosti se všichni tito představitelé odborů bojí autonomní organizace pracujících proti vládě, a proto po vládě požadují vyjednávání u jednoho stolu, aby dali symbolicky najevo, že něco dělají a někoho zastupují a za něco ten plat dostávají. Ale sezení s premiérem a místopředsedy vlády ve vybraném a tím omezeném kruhu lidí není to, co by si pracující měli nechat diktovat jako jediné a možné východisko ze zbídačování. Pracující lidé se – pro odborářské byrokraty – stávají tím, čím jsou pro současné technokratické politiky: tedy objekty, které je potřeba spravovat, či s nimi nějak manipulovat a kteří jsou doplňkem síly pro jejich vlastní osobní politiku. Je to dáno tím, že předáci jsou tímto v prvé řadě odcizeni pracujícím masám a zadruhé jejich strategie (vysvětluje dobře Orville Pletschette člen FGTB) spočívá pouze v hromadné mobilizaci lidí pro zisk vlivu na uzavřených jednáních. To je jediné k čemu jim pracující třída a její síla slouží, aby na politickém spektáklu zahrála roli úslužné armády, kterou lze na písknutí shromáždit a poté zase rozpustit do pracovišť.
V boji proti De Weverově Arizoně se tak nepoužívá nekompromisní strategie s neomezenými stávkami a jasnými slogany volajícími po pádu vlády či zásahů do kapitalistických zájmů, ale naopak jsou pracující „vyzbrojeni“ hesly o opatrné a sociálně-partnerské (kooperační) politice. Snad jako by odbory byly součástí nějakého společného politického těla s vládnoucí třídou, u kterého si kladou za cíl udržet jej na živu, aby se teprve na jeho existenci mohlo něco uzurpovat či rozehrát. Jenže je to společné tělo kapitalismu, které chtějí udržet ve chvíli, kdy se vládnoucí buržoazie stává jeho slabším článkem.
Takové myšlení vychází z konkrétní podstaty odborů samotných, kdy v Belgii mají (dlouhodobě) charakter spíše komunitní funkce zajištění (takové pojišťovny) pro jejich členy v případě životních zvratů a výpadků příjmů, než, že by byly ztělesněním kolektivního souboru politické příslušnosti svých členů vzešlého z ustanoveného výboru zaměstnanců na pracovišti. Z tohoto důvodu je mnoho pracujících politicky neangažovaných, neboť se to po nich ani nepožaduje a ani v nich nepěstuje. Vstupují již do připravených byrokratických struktur a mobilizují se tak většinou na základě ekonomistického programu, tedy jakmile je stejná ekonomická půda pracujících v otřesech. Jenomže objektivní ekonomická pozice sdílená pracujícími ještě nutně nic revolučního nezaručuje. Co ovšem zaručuje v současnosti je konečné naplnění funkce odborových představitelů, kteří nechtějí vidět omezení, zásahy proti buržoazním institucím a ani pád vlády, ale namísto toho se spoléhají právě na mechanismy buržoazní demokracie, dialog a kompromisy se zaměstnavateli a státem. Dalo by se říct, že v této zemi je odborový byrokrat buržoazním demokratem.
Zaměřme se na celkovou funkci odborů v mobilizaci, ta může úspěšně fungovat, dokud v zemi bude i nadále chybět politická většina, o kterou by se mohla pracující třída opřít. Vzhledem k tomu, že se sociální demokracie Vooruit přímo podílí na vládě nacionalistické pravicové N-VA, která tvoří páteř koalice, tak bude funkce odborů pro pracující zatím nejpřístupnější, než se i kvůli svému charakteru, v němž je zároveň i její omezení, vyčerpá. Odbory zatím nemohou (a v Belgii nelze očekávat, že by i mohly) překročit svůj stín, své hřiště postavené z vlastní strategie a cílů, natož aby vůbec překročily hranice kapitalistického systému. Důsledkem tak je neustálé dokrmování třídního vědomí sny a vizemi, které vytvořila buržoazní společnost a etablované instituce (kterými odbory rozhodně jsou) v ní.
Dostupné ceny, důstojné důchody, kvalitní pracovní místa, větší kupní síla atd. pro radikálně novou společnost samozřejmě nestačí, protože jsou to hodnoty, které jsou vyvzdorované nebo se teprve vybojují na společnosti staré, která pro ně připravila půdu. Samozřejmě otázka nové společnosti postavené na revolučním svrhnutí kapitalistického systému je u odborů naprosto nemístná s ohledem na již popsanou situaci, a tak se nezbývá než zeptat, zda odbory, ale především odhodlání a dosavadní důvěra pracujících v odbory, dokáží něco z tohoto bezprostředního a krátkodobého programu uplatnit/vybojovat? Zdá se, že ne. Aktuálním cílem odborů je vést dialog a vyvíjet tlak na vládu a Vlámskou sociálně-demokratickou stranu Vooruit, která je členem této koalice.
23. listopadu 2025 se koalice málem rozpadla, přičemž ji zachránila snaha všech koaličních stran ji udržet a dojít tak ke kompromisnímu rozpočtu, který by ušetřil do roku 2029 devět miliard. Koalice Arizona chce ušetřené peníze využít především na zbrojení a pak na vytvoření zdravého rozpočtu pro budoucí generace, jak říká sám premiér Bart De Wever. Navýšení vojenského rozpočtu na úkor jiných oblastí, je předkládáno jako nutnost pro zajištění bezpečnosti.
Namísto skutečné investice do budoucnosti se současná politická garnitura rok v kuse snaží dosáhnout bezpečné budoucnosti rozkladem sociálního systému pro záchranu kapitalismu a domácí buržoazie. Vezměme to popořadě: nezaměstnanost se drží pět měsíců v řadě na 6 %a statistické figury mezi roky 2024 a 2025 nezaznamenaly žádný statisticky významný posun k lepšímu v oblastech osob v domácnosti s nízkými příjmy a osob s těžkou materiální a sociální deprivací. Ukazatel těžké materiální a sociální deprivace vykazuje konstantu 6,2 % v roce 2019, přičemž po pěti letech (tedy: 2019-2024) ukazuje hodnotu stále stejnou. Až teprve v roce 2025, tedy za šest let klesl o 1 % a je nyní na 5 %. To znamená, že za celou tu dobu těch 6 let nebylo dosaženo významného pokroku, který by zajistil těmto procentům populace naplnit ZÁKLADNÍ výdaje za živobytí. Tím je myšleno, že si zhruba 700 tisíc lidí (z 11 milionů celkové populace) nemůže dovolit rutinní výdaje (placení účtů, koupi nového nábytku, ošacení a spotřebičů, pravidelné výlety, kulturní akce atd.), které jsou považovány za nezbytné k udržení přijatelné životní úrovně. Ke „zmírnění“ chudoby a sociálního vyloučení zavádějí opatření typu: omezení nezaměstnanosti v dlouhodobém horizontu, zrušení některých sociálních dávek, odložení indexace dávek a důchodů, konec indexace mezd (v současnosti to, co ujednali jako kompromis odbory se týká pouze platů nad 4 000 eur hrubého nebo 2 500 eur čistého), zrušení financování Cold Weather Plan (tento projekt poskytoval finance pro ubytovny a lůžka pro lidi bez domova), změny sazeb DPH u plynu používaného v domácnostech, jídel sebou a služeb poskytujících přenocování turistům z 6 % na 12 % atd.; přičemž už teď jsou belgické domácnosti pod tlakem a tato opatření představují další ránu pro obyvatele, kteří již nyní žijí v nejisté situaci se sníženou kupní silou.
(statistické zdroje: https://statbel.fgov.be/fr/themes/menages/pauvrete-et-conditions-de-vie/risque-de-pauvrete-ou-dexclusion-sociale, https://www.cnapd.be/wp-content/uploads/2026/03/Brochure-depenses-arizona-EN.pdf)
Nepochybně se tedy socio-ekonomická a politická krize kapitalismu dotýká i Belgie. To co pozorujeme, jako manévr belgické vládnoucí třídy, je součást třídního útoku, kterému však lze úspěšně čelit jen organizací zastupující třídní zájmy pracujících, která by byla schopna provést protiúder s takto zkušeným proletariátem jako je v Belgii, který má za sebou řadu tvrdých bojů, ale ovšem i historii bojů zrazených právě odborovými byrokraty a sociálně-demokratickými reformisty kolaborujícími s kapitalistickou vládnoucí třídou. Mobilizace pracujících se totiž štěpí na krátkodobé dny akce z čehož většinou jde o demonstrace. Když už dojde na stávky, tak s oznámením měsíc a více dopředu, aby se zaměstnavatelé mohli připravit a mohlo dojít ke koncentraci nátlakové síly, kterou pak vedoucí odborů mohou využít k tomu, aby je vláda mohla (ale nemusela) vyslyšet. Takové sporadické tlaky omezené většinou na lokální podnikové boje či demonstrace nebo krátkodobé stávky mohou pracující do budoucna akorát tak vyčerpat. Už nyní lze na posledních protestech pozorovat úbytek počtu lidí. Odbory jsou samozřejmě jistým strukturálním vzorem organizace pro pracující, ale jejich vedení je natolik vstřebáno kapitalistickým systémem, že de facto funguje jako „kontrolor kvality“ akcí, aby se při ní náhodou nepřekročila mez zavedeného pořádku buržoazního státu.
Jestliže se i nadále bude proletariát v Belgii spoléhat na odborové vedení (na jeho strategii především), tak se i nadále bude točit ve stejných zkušenostech zrad a politických kompromisů, které některé excesy možná krátkodobě zmírní, ale zbývající tím pouze odloží do budoucna, kde se budou moct projevit společně s dalšími nakupenými problémy jako mnohem ničivější a palčivější síly. Pro vítězství proletariátu je potřeba se rozejít s těmito oportunistickými byrokraty a jejich vedoucími strukturami, kteří svým proti třídním jednáním zadělávají na budoucí nesnáze, čímž vedou proletariát proti proletariátu, který může za pár let čelit tomu, co v aktuální situaci jen odložil nebo zmírnil. Ovšem tohle jasně představuje dlouhodobý a hluboký problém v zemi, kde se proletariát o žádnou jinou solidnější organizaci či hnutí nemůže zatím opřít. Motivem (který je třeba nalézt) by tak mělo být budování skutečné revoluční strany, která povede anti-kapitalistický třídní boj nejen proti konkrétní buržoazní vládě v přítomnosti, ale proti kapitalismu jakožto globálnímu systému v přítomnosti i budoucnosti!
