Po letech brutálních represí, politických procesů, násilí a vražd – uvalených státem pákistánské vládnoucí třídy vůči pracujícím v oblasti okupovaného Kašmíru – došlo k rozsáhlé eskalaci tamních třídních bojů, kdy se masy daly do pohybu. Ve svém boji vyšly do ulic téměř ve všech městech Kašmíru přičemž propojily své ekonomické a politické požadavky a tím ohrozily nejen několik dekád trvající okupaci, ale stabilitu kapitalismu jakožto systému po celém subkontinentu. Ve všech koutech regionu bylo možné slyšet slogany revoluce.
Kašmířané toto dělali tváří v tvář brutalitě státu, který proti nim nasadil své ozbrojence a zapříčinil tím nejedno krveprolití. Stejně se nenechali zastrašit a jejich ochota chopit se moci pouze vzrostla. Ovšem bez revoluční strany schopné se chopit vedení a představit lidu jasné kroky vedoucí k převzetí moci této revoluci chyběl rozhodující článek. Vedení hnutí i přes své dobré úmysly udělalo nejednu chybu a revoluce se dostala do defenzívy.
Současná situace si vyžaduje marxistickou analýzu stavu věcí, ale zároveň si také vyžaduje aktivní spolupráci pracujících i mládeže napříč celým světem a to včetně České Republiky proti kapitalistickému systému jako takovému.
Lidové rady – trn v oku pákistánského státu
Oblast Kašmíru již spoustu let trpí mnoha problémy jako je: nedostatek nemocničních míst, vysoké ceny energií, nedostačující školský systém, nefunkční infrastruktura, deficity a poměrně vysoká míra chudoby, kdy pod úrovní chudoby žije každý čtvrtý člověk. Regionální parlament je kontrolovaný kapitalisty z Islamabádu za pomoci neférového volebního systému, kdy je část křesel rezervovaná pro reprezentanty volenými mimo region a skrze falšování hlasů. Bídná životní situace lid posouvá směrem k stále vyšší politické angažovanosti a pokud buržoazie není schopna úspěšně vytvořit iluzi abstraktní demokracie, kde si jsou všichni v rámci politické moci rovni, tak si začne hledat nové cesty jak své zájmy prosazovat nezávisle na strukturách buržoazního státu.
V Kašmíru se jejich nástrojem staly takzvané Spojené Akční Výbory Awami (JAAC) což jsou komunitní organizace pracujících a rolníků skrze kterou se propojují, hledají mezi sebou své zástupce, koordinují stávky, či protesty a prezentují své požadavky státu. Historicky JAAC především sloužilo k prosazování reforem jako třeba státních dotací na mouku, lepšího zdravotnictví a školství, nebo se stavěli proti rozkrádání komunitních pozemků státní byrokracií.
Jelikož se jednalo o nezávislý způsob organizace, jejich boj byl často úspěšný a stát byl přinucen udělat několik ústupků. Akční výbory si tedy ve své konzistentní snaze pracující skutečně reprezentovat vytvořily značný respekt a to právě na úkor struktur buržoazního státu, který byl postaven do role nepřítele. Stát se sice snažil tvářit, že je s JAAC ochoten vyjednávat, ovšem své ústupky rád dělal v podobě slibů, které nakonec stejně porušil. Nevyhnutelný postupný nárůst respektu k výborům a pokles respektu ke státu znamenal také změnu poměrů ve společnosti co se týče autority a výbory si vybudovaly potenciál si projít značným kvalitativním skokem a proměnit se z protestních orgánů na struktury schopné současnou státní správu zcela nahradit.
Stát si byl této hrozby vědom a proto už roky usiluje o násilné zničení JAAC. Organizátoři akčních výborů po celém Kašmíru byli průběžně vražděni a zatýkání na základě falešných obvinění.
Nakonec 5. června konečně okupační vláda postavila JAAC zcela mimo zákon pod falešnou záminkou, že má údajně jít o teroristické hnutí. Byla to stejná záminka, kterou Pákistán (který na rozdíl od JAAC terorismus skutečně sponzoruje) dlouhodobě používá proti mnoha dělnickým aktivistům a organizátorům.
Boj o Kašmír
Hned po zákazu se ovšem odhalila slabost státu. Kapitalistickým okupantům se nepodařilo vedení výborů jen tak pozatýkat, jelikož se dostali pod ochranu až statisíců lidí co se proti státu pod prapory Awami mobilizovali. Místo svižného vítězství a rozdrcení dělnických organizací se po celém Kašmíru ozvaly masy s jednohlasným odmítnutím zákazu.
Hlavním střediskem nepokojů se stalo poměrně malé město Rawalakot čítající jen kolem 50 tisíc obyvatel. Do tohoto města se začalo sjíždět celé okolí, aby se mohlo do protestů zapojit. Počet protestujících často přesahoval celkovou populaci města skoro až dvojnásobně.
Zákaz akčních výborů potopil všechny zbývající iluze v buržoazní stát, které dosud Kašmířané měli a spustil lavinu nepokojů s potenciálem situaci proměnit v otevřenou revoluci. Státní autorita často nemohla být nijak vynucována kvůli ohromným počtům protestujících, kteří v době konání nepokojů místa jako Rawalakot de facto dostali pod svoji kontrolu.
JAAC se za pomoci stávek a blokád silnic podařilo zmrazit ekonomický život v regionu. Obchodníci v Rawalakotu, Muzaffarabádu, Mirpuru a na dalších městech byly donuceni zavřít.
Stát proti protestům zasáhl násilím a už během prvních týdnů nechal zastřelit desítky neozbrojených lidí. Média sloužící vládnoucí třídě přitom o situaci buď neinformovala vůbec, nebo lhala. Státní ozbrojenci se sami na propagandistické kampani vůči JAAC podíleli a v převleku civilistů předstírali pro kamery scény, kdy se chovali agresivně vůči svým kolegům, jen aby se opětovně převlékli do uniformy a mohli spolu vraždit protestujícím pod ochranou státní propagandy. Aby zamezili úniku informací do zbytku Pákistánu i světa, uvrhli kapitalisté region pod blokádu. Dalším sledovaným cílem Pákistánu v této věci je i terorizovat Kašmířany hladem a nedostatkem základních životních potřeb, aby byl vytvořen dostatečný nátlak na vedení JAAC a tím byly protesty pokořeny. Do regionu se nedostanou potřebné suroviny a stát zamezil přísun potřebných medikamentů s apelem, aby nemocnice medikamenty šetřili přednostním ošetřováním těch, co se na protestech nepodílí. Mezinárodním médiím bylo zakázáno publikovat zprávy okolo situace. Za vydávání informací okolo současného dění hrozí médiím zákaz jejich webů se kterým se setkala třeba Al Jazeera. Protestující si oprávněně stěžují, že mají problém o situaci zbytek světa informovat.
Parlamentarismus jako zbraň buržoazie
Případ Kašmíru jasně odhaluje falešnost a reakčnost parlamentarismu v těchto situacích. Vládnoucí třída parlamentarismu za běžných podmínek využívá pro řešení vnitřních rozporů v sobě samotné, ovšem v dobách krize se situace může snadno vymknout kontrole. Pokud hrozí, že se k moci dostane hnutí které si tam buržoazie nepřeje, bude lhát, porušovat vlastní pravidla, která předtím nastavila, i zabíjet, s cílem toto hnutí zničit. Parlamentarismus tak bude nevyhnutelně odhalen jako pouhá fraška maskující třídní diktaturu.Přesně to se stalo v Kašmíru kdy byla JAAC zakázána těsně před volbami.
Volby kterých se nemůže účastnit nejpopulárnější hnutí v regionu nelze považovat ani v nejmenším za legitimní, to ovšem nezastavilo vládnoucí třídu v tom jich využít pro své útoky na výbory. Buržoazie se snažila zajistit co nejvyšší volební účast pro kterou mobilizovala svá média s tím, že volby otevřeně prezentovala jako referendum o JAAC, která se je rozhodla bojkotovat. Ještě před samotným výsledkem byla média po celém Pákistánu plná propagandy o vysoké účasti se slovy, že “Kašmířané volební bojkot vyhlášený JAAC odmítají” a tak tedy svojí důvěru prý raději vkládají v okupační vládu co je na denním pořádku masakruje.
Ve chvíli co přišly výsledky, tato média zmlkla. V mnoha oblastech se kolem volebních místností nepohyboval jediný volič, naopak mnoho lidí přišlo proti konání nelegitimních voleb protestovat. Celková oficiální volební účast se pohybovala okolo pouhých 48% což představuje propad o 13% a to za situace napjaté politické eskalace, která zájem o politiku jen násobí. Mějme na paměti, že lid byl touto dobou již několik týdnů aktivně v ulicích, shromážděn v tisících až desetitisících na mnoha místech všude po regionu. Jestli bychom měli věřit propagandě státu o nepopularitě tohoto hnutí, takto značný propad volební účasti by byl naprosto nemyslitelný. Pokud tedy šlo o referendum ohledně JAAC, JAAC v něm u lidí uspěla na plné čáře.
To samozřejmě mluvíme ale jen o oficiálním výsledku voleb, který se od toho skutečného dozajista drasticky liší. Bez podpory obyvatelstva se stát musel opět uchýlit k podvodům a shromažďování falešných volebních lístků za účelem umělého nafouknutí volební účasti. Skutečné číslo voličů nám tedy není známo, je ale pravděpodobně nepatrné.
Zde samotné hnutí parlamentarismus přerostlo a omezení se na požadavky uvnitř dosavadního systému by bylo v této situaci zcela neadekvátní a neznamenalo by nic jiného, než kapitulaci. Organizace lidových výborů je díky své nezávislosti i struktuře mnohokrát demokratičtější než jakýkoliv parlament, natož parlament okupovaného území řízený z Islámábádu.
Všechnu moc výborům – Reformismus a požadavky
Naše pozice je jasná, není možné vkládat důvěru v buržoazii ani v její instituce a v každém případě se jasně stavíme za třídně nezávislé pozice proletariátu. JAAC je dlouhodobě v hledáčku vládnoucí třídy co proti ní vede své represe již několik let. Především ale události posledního roku jasně demonstrují naprostou nekompatibilitu těchto dvou stran.
Boj v Kašmíru nemůže skončit jinak, než slavným vítězstvím, nebo drtivou porážkou, přičemž cesta k porážce je dlážděna ústupky a reformismem. I přes fakt, že JAAC na pracujících a rolnících bezesporu stojí, nejedná se o komunistickou stranu a značná část jejího vedení má i přes represe všelijaké iluze ve vyjednávání se stranou státu.
Právě toho stát zneužívá. Kapitalisté si musí být již dávno vědomi, že snaha uklidňovat lid v ulicích je marná, ovšem absence revoluční strany schopné poskytnout lidu jasný program znamená existenci slabého článku v řetězu revoluce. Tímto slabým článkem hnutí pod palbou státu je jeho samotné vedení, jehož špatné rozhodnutí mohou znamenat nenapravitelnou škodu. Pákistán dělá vše proto, aby vytvořil uvnitř vedení paniku a to jak za pomoci násilí, tak občasnou ochotou si s těmito vůdci sednout a vyjednávat. Jde ovšem jen o taktiku, jak nad JAAC zvítězit.
Za dobrý příklad zde lze považovat pochod na Muzaffarabad, který se stal stěžejní události po vypuknutí nepokojů. Pracující shromáždění v Rawalakotu a okolních místech netrpělivě čekali na příkazy svého vedení, které touto dobou cíl i datum pochodu již oznámilo. Když ale datum pochodu přišlo, pochod zahájen nebyl. V této kritické chvíli, kdy byly masy připravené účastnit se boje za převzetí moci vedení JAAC zpanikařilo a udělalo ústupek státu v podobě obnovení vyjednávání ve snaze “zabránit krveprolití”.
Bohužel rozpory ve společnosti tento krok neutiší a vše co obnovení vyjednávání s krvelačným státem dosáhlo, byl čas pro kapitalisty mobilizovat své vlastní síly a hnutí demoralizovat. Hned dalším dnem stát do regionu poslal tisíce ozbrojenců, kteří se následně podíleli na vraždění protestujících.
Kapitalismus nelze upravit tak, aby sloužil potřebám neprivilegovaných. Pokud má hnutí jako JAAC slavit úspěch, musí se s ním jasně rozejít. Naším heslem je “Všechnu moc výborům a všechnu moc JAAC!” Jedině jasná porážka okupační vlády spolu s jejími pány v Islamabádu může přinést naplnění požadavků mas v Kašmíru. JAAC již dokázala vybudovat nezávislou strukturu v podobě akčních výborů, která může být revoluční vládou použita ke spravování společnosti. Neformálně v Kašmíru do jisté míry již existuje dvojí moc, kdy tam kam nedosáhne parlament moc vykonávají výbory a lid. Ovšem to nestačí. Je potřeba faktické převzetí moci a představení jasné alternativy lidu po celém Kašmíru. Jedině to dokáže motivovat pracující natolik, že své nepokoje mohou přeměnit v úspěšnou revoluci, a překonat s ní i hranice vlastního národního státu.
Kašmír a Indie
Specifickou roli v boji Kašmířanů hraje Indie, jejíž buržoazie se ráda handrkuje s buržoazií pákistánskou o kašmírské území, ze kterého si obě strany kousek ukrojili, kdy se navzájem obviňují z nelidského zacházení s lokální populací ve snaze získat celý region pro sebe. Negativní názor na osvobození Kašmíru ovšem sdílí.
Pákistánský stát i Indie si jdou ruku v ruce co se týče propagandy okolo nepokojů. Oba státy mají tendenci absolutizovat sympatie k Indii v rámci tohoto hnutí, kdy Pákistán situaci zneužívá pro snahu obvinit protestující z kolaborace s cizí mocností, mezitímco buržoazie v Indii se snaží propagovat svoji vlastní imperiální politiku. Hlavní příčinou v obou případech je ovšem zakrytí skutečných požadavků vznesených protestujícími, které by si jinak mohly snadno vyhrát sympatie mas v obou státech.
Spouštěčem nepokojů se v Indii staly úniky testů u přijímacích zkoušek a s tím spojené neuznání jejich výsledků, ovšem situace rychle přerostla v širší boj proti korupci, vládě, špatným podmínkám ve školství i mimo něj a samozřejmě v určitých místech také v boj proti samotnému systému. V tomto duchu si hnutí dalo ironické jméno “Švábi”, což vzniklo z urážky vyřčené předsedou nejvyššího soudu Suryou Kantem namířené vůči chudým částem mládeže a tím se veřejně přihlásilo k reprezentování zájmů těch nejchudších v zemi.
Kolem tohoto hnutí byla založena i semi-satirická politická strana “Švábů”, která si během pár dní získala publikum několika desítek milionů lidí po celé Indii, a která inspirovala mládež v mnoha dalších zemích. Překonala ve svém dosahu mnohé strany establishmentu existující po dekády a tím ukázala jak napjatá situace na subkontinentu opravdu je.
I přes hrozbu státních represí strana “Švábů” zorganizovala protestní pochod Sansad Chalo směřovaný k parlamentu v novém Dillí. Pochodu se účastnily desítky až stovky tisíc lidí, především z pokrokově smýšlející části mládeže. Pochodující studenti se setkali s policií, která je napadla za použití pepřových sprejů a obušků. Studenti policejní agresi vzdorovali a došlo k mnoha potyčkám. Nakonec muselo mnoho studentů strávit nějakou dobu v nemocnicích, kde podstoupili operace v důsledku policejního násilí.
Ke svému zhrození buržoazie hnutí zastrašit i přes svoji brutalitu nedokázala a snímky zachycující policejní násilí se roznesly po celé zemi. Tyto snímky vyvolaly v masách o to větší hněv a prohloubení podmínek pro konfrontaci takových rozměrů, že by představovala skutečnou hrozbu pro celý politický establishment Indie.
Vládnoucí třída nakonec musela ustoupit a vynutit si rezignaci ministra školství Dharmendra Pradhana zodpovědného za úniky testů. Ovšem tohle problémy mládeže, které tvoří objektivní základnu odraženou v jejich hnutí nijak nevyřeší. Odstranění samotného spouštěče neodstraní podstatu. Faktem zůstává, že lid nebyl v ulicích jen kvůli špatnému ministru školství, ale kvůli podmínkám co pro ně vytváří kapitalistický systém. Rezignace je sice úspěchem co demonstruje sílu tohoto hnutí, ovšem je zároveň také distrakcí, pokud se na ní klade až moc velký důraz.
Naneštěstí právě tímto se provinili hlavní představitelé strany “Švábů”, co tento strategický ústupek ze strany vlády pochopili jako své absolutní vítězství a své další akce odvolali. Bez alternativní organizace schopné boj táhnout dál tedy mládež zažila naopak dočasnou porážku, na kterou její vedení dobrovolně přistoupilo.
Ačkoliv se protesty nyní utišily, vztek ze společnosti nevymizel a podmínky co protesty způsobily stále existují a to spolu s novými zkušenostmi čerstvě na paměti mas. Nyní jen tento vztek čeká na další záminku, která by mu dala formu nového protestního hnutí. Právě proto Indie nemá ve svém zájmu informovat svůj lid okolo událostí v Pákistánem okupovaném Kašmíru, jelikož by se mohl jejich bojem inspirovat. Navzdory indické cenzuře se to stát ale ještě stále může, pokud lid Kašmíru podnikne radikální kroky v otázce převzetí moci.
Za socialistickou federaci!
Okolo izolované revoluce v Kašmíru není možné mít žádné iluze. Pokud by Kašmířané úspěšně vzali osud do svých rukou a skutečně vládnoucí třídu na území Kašmíru pokořili, jejich boj by ani zdaleka nekončil. Revoluce v Kašmíru může existovat jedině v souvislosti s revolučním bojem ve svém okolí, především v samotném Pákistánu a Indii – státech co Kašmír aktivně utlačují a co mají moc zasáhnout proti lidu svojí armádou v případě, že nad situací začnou ztrácet kontrolu.
Revoluce v Indii, Pákistánu či Kašmíru potřebuje pro svůj úspěch mezinárodní internacionalistickou podporu.Stejně tak, jako se shodují zájmy v porážce revoluce mezi buržoazií Pákistánu a Indie, tak se shodují zájmy i proletariátu a rolnictva obou těchto států ohledně úspěšné socialistické revoluce. Jsou to právě tyto objektivní materiální zájmy, které dávají Kašmířanům naději. Kapitalistickou armádu může zastavit jedině spolupráce kašmírských, indických a pákistánských pracujících, sjednocených ve společném zájmu ohledně porážky svých vlastních buržoazních vlád a osvobození se z okovů kapitalistického systému.
Nedávné nepokoje v Indii a solidární protesty s Kašmířany v Islamabádu ukazují, že půda pro společný boj je zasetá. Proletářský internacionalismus je jednou z nejsilnějších zbraní v arzenálu revoluce. Historicky hrál tu nejdůležitější roli ve vítězství pracujících a rolníků v Rusku kde byl vytvořen největší dělnický stát historie. Národní osvobození Kašmíru je propojeno se sociálním osvobozením celého subkontinentu, a skutečné řešení lze hledat jedině u společného boje za regionální socialistickou federaci.
A co my v Česku?
Ačkoliv jsme od Kašmíru a Indie vzdáleni tisíce kilometrů, ani my nejsme zcela odloučeni od tamních bojů. Kapitalismus je světovým systémem a horory které přináší jsou propojené napříč všemi kontinenty. Vítězství pracující třídy na jednom místě je blízce propojeno s vítězstvím na místě druhém. Ačkoli je Kašmír daleko, má jasný vliv na dění po celém regionu a dění v tomto regionu může značně ovlivnit i dění v Česku.
Aktuálně světem procházejí takzvané “Gen Z Revoluce” které byly sice původně omezené na dění v Indonésii, ale brzy se jejich vliv projevil na mnoha dalších místech, kdy ze země utíkal prezident Madagaskaru, padla vláda v Nepálu a vedly se ohromné protesty v Maroku, Peru, Filipínách, Mexiku a v mnoha dalších státech. Inspirovaly jak hnutí švábů v Indii, tak dění i zde v Evropě a to především v případě Srbska, Itálie a Francie, kdy do ulic vycházely miliony lidí.
Buržoazie si je tohoto faktu vědoma, což potvrzuje i její relativní ticho o všech těchto událostech nehledě na jejich důležitost. Jestli chceme naše hnutí budovat nezávisle na jejích zájmech, musíme si práci spočívající ve vzdělávání lidí o těchto událostech a poukazování na jejich důležitost vzít do svých rukou. Již nejednou měla práce mezinárodních komunistů na vývoj v regionu pozitivní dopad. Solidarita není jen slepým principem, který by vycházel z nějaké abstraktní empatie, ale nástroj jak skutečně kapitalistický systém pokořit.
Příkladem této solidarity je třeba nedávná kampaň za propuštění politických vězňů v oblasti Gilgitu-Baltistánu v čele s Ehsanem Ali, která byla vedena po celém světě včetně České Republiky a která nakonec vyústila v propuštění těchto vězňů a tím jim nejen zachránila životy, ale umožnila jim i návrat do jejich práce v rámci aktivního organizování tamních pracujících a studentů.
To co je ovšem nejdůležitější, je připravit se na podobné události i zde v Česku. Dění v Indii i Kašmíru jasně ukazuje potřebu organizované revoluční strany ještě před revolučním bojem. Pracující nejsou hlupáci a na stále se prohlubující kapitalistickou krizi budou dříve či později reagovat. Ovšem jakmile se dají do pohybu, tak bude na budování strany již pozdě a bez skutečného vedení hrozí zmeškání velkých příležitostí, spolu s brutalitou, kterou sebou přináší kontrarevoluce.
Vítězství české revoluce je v zájmech pracujících Kašmíru i Indie stejně jako je jejich vítězství úspěchem pro nás. Náš boj je světový a naše snaha je společná. Pokud se člověk chce na tomto boji smysluplně již dnes podílet, nechť nás kontaktuje a zavítá na jedno z mnoha našich setkání a pomůže nám tento chybějící článek revoluční strany vybudovat.
