Se znamenitou silou probíhá v jistých kruzích kampaň ohledně Kronstadtu. Člověk by si mohl myslet, že Kronštadtská revolta se neodehrála před sedmnácti lety, ale včera. Se stejným úsilím a pod stejnými slogany tuto kampaň tvoří anarchisté, ruští menševici, leví sociální demokraté z londýnského byró, individuální mystifikátoři, Miljukovův magazín, a příležitostně i kapitalistický tisk. Jedná se o lidovou frontu svého druhu!

Foto: Wikimedia commons

Zrovna včera jsem si přečetl v jednom reakčním křesťanskodemokratickém mexickém týdeníku text, který přesně zapadá to typického schématu: „Trockij nařídil popravu 1500 (?) Kronštadtských námořníků, těch nejčistších z čistých. Když se nacházel u moci, tak se jeho politika v ničem nelišila od politiky Stalina.“ Jak je známo, leví anarchisté vyvozují stejný závěr. Když jsem v tisku poprvé krátce odpověděl na otázky Wendelina Thomase, člena Newyorkské vyšetřovací komise, magazín ruských menševiků okamžitě přišel s obranou Kronštadtských námořníků a také…Wendelina Thomase! Přístup magazínu Miljukova byl v podobném duchu. Anarchisté mne napadají se stále větším zápalem. Všichni tito lidé tvrdí, že moje odpověď byla naprosto bezcenná. Tato jednomyslnost je pozoruhodná v tom smyslu, že anarchisté na příkladu Kronštadtu obhajují myšlenku skutečného bezstátního komunismu, menševici během kronštadtského povstání vyjadřovali otevřeně podporu znovuobnovení kapitalismu a Miljukov je pro kapitalismus i dnes.

Jak může kronštadtská vzpoura způsobovat takové pálení žáhy anarchistům, menševikům a „liberálním“ kontrarevolucionářům všem tak najednou? Vysvětlení je jednoduché: Všechny tyto skupiny mají zájem na kompromitování jediného skutečně revolučního proudu, který se nikdy nezřekl svého praporu, byl vždy nekompromisní ke svým nepřátelům a sám o sobě reprezentuje budoucnost. To je ten důvod, proč je dnes mezi těmi opožděnými odmítači mého kronštadtského „zločinu“ mnoho bývalých revolucionářů a polorevolucionářů, lidí, kteří zatratili program a jeho principy a kteří považovali za nutné odvrátit pozornost od degradace druhé internacionály, či proradnosti španělských anarchistů. Stalinisté se zatím nemohou otevřeně zapojit do této kampaně ohledně Kronštadtu, ale samozřejmě si se zalíbením mnou ruce, protože údery jsou vedeny proti takzvanému „trockismu“, proti revolučnímu socialismu a proti čtvrté internacionále!

Proč se toto rozmanité „bratrstvo“ vytvořilo právě na otázce Kronštadtu? Během občanské války jsme se nemálokrát střetli s kozáky, s rolníky, a dokonce i s některými vrstvami dělníků (určité skupiny dělníků z Uralu zorganizovali dobrovolnický pluk v Kolčakově armádě!). Antagonismus mezi dělníky jakožto konzumenty a rolníky jakožto producenty a prodavače jsou z většiny hlavní příčinou těchto konfliktů. Pod tlakem nouze a nedostatku byli pracující epizodicky děleni do znepřátelených táborů v závislosti na silnějších či slabších vazbách s venkovem. Během období občanské války bylo zapotřebí více než jednou odzbrojit nespokojené regimenty. Zavedení Nové ekonomické politiky (NEP) zmírnilo třenice, ale ani zdaleka je neeliminovalo. Toto opatření naopak vydláždilo cestu znovuzrození kulaků (bohatých rolníků) a vedlo, na začátku této dekády, ke znovuobnovení občanské války na venkově. Kronštadtská vzpoura byla jen epizodou v historii vztahů mezi proletářskými městy a maloburžoazním venkovem. Tuto epizodu je možno pochopit pouze ve spojitosti s obecným směrem vývoje třídního boje během revoluce.

Kronštadt se lišil od celé řady dalších maloburžoazních hnutí a povstání jen díky svému většímu vnějšímu efektu. Problém zde zahrnoval námořní ostrovní pevnost před samotným Petrohradem. Během vzpoury vycházela různá prohlášení a také se dělala rozhlasová vysílání. Sociální revolucionáři (eseři) a anarchisté spěchali z Petrohradu, aby zdobili povstání ušlechtilými frázemi a gesty. Toto vše bylo zaznamenáváno v tisku. S podporou těchto „dokumentárních“ materiálů (tj. falešných označení) nebylo obtížné vykonstruovat legendu o Kronštadtu. Legendu o revoltě nejvýznamnější od dob Říjnové revoluce, která okolo Kronštadtu vytvořila ono „revoluční haló“. Ne náhodou mexický magazín nazývá ve vší ironii okolností Kronštadtské námořníky těmi „nejčistšími z čistých“.

Vytváření revoluční autority Kronštadtu je jedním z charakteristických rysů této vpravdě šarlatánské kampaně. Anarchisté, menševici, liberálové a reakcionáři se snaží události prezentovat tak, jakoby na začátku roku 1921 bolševici obrátili své zbraně proti těm stejným kronštadtským námořníkům, kteří garantovali vítězství říjnového povstání. Toto je výchozí bod pro všechny následné nepravdy. Ten, kdo má zájem o rozptýlení těchto lží, by si měl nejdříve přečíst článek soudruha J.G.Wrighta v New International (únor 1938). Můj cíl je však odlišný: Chci zde popsat charakter kronštadtského povstání z více obecného hlediska.

Obraz „První dny Říjnové revoluce“ Georgije Konstantinoviče Savitského

Sociální a politická uskupení v Kronštadtu

Revoluce jsou „tvořeny“ vždy určitou menšinou. Úspěch revoluce je možný pouze tehdy, pokud se této menšině podaří si zajistit větší či menší přízeň, nebo alespoň přátelskou neutralitu ze strany většiny. Posun v různých fázích revoluce, jako přechod od revoluce ke kontrarevoluci, je přímo ovlivněn změnami politických vztahů mezi menšinou a většinou, mezi předvojem a třídou.

Mezi kronštadtskými námořníky existovaly tři politické vrstvy: proletářští revolucionáři, někteří velmi ostřílení s dobrým výcvikem, rolnická mezivrstva tvořící většinu a konečně reakcionáři, synové kulaků, obchodníků a kněžích. V dobách carismu mohl být pořádek na lodích a v pevnostech zjednán jedině tak, že si vyšší důstojníci skrze reakcionářské poddůstojníky podrobovali onu zejména rolnickou mezivrstvu námořníků, čímž izolovali revolucionáře, kteří často působili jako strojaři, dělostřelci a elektrikáři, jelikož se jednalo převážně o městské dělníky.

Průběh povstání na bitevníku Potěmkin v roce 1905 byl založen výhradně na vztazích mezi těmito třemi vrstvami, tj. na souboji proletářů s maloburžoazními reakčními extrémisty o vliv nad početnou rolnickou mezivrstvou. Kdo nepochopí tuto problematiku, která je alfou a omegou celého revolučního námořnického hnutí, ten by měl být raději zticha ohledně hodnocení problematiky revoluce v Rusku jako celku. Ruská revoluce byla jednoznačně založena, a do značné míry dnes založena stále je, na boji mezi proletariátem a buržoazií o vliv nad rolnictvem. Během sovětského období se buržoazie objevovala zejména v podobě kulaků (tj. v podobě hořejší vrstvy maloburžoazie), „socialistické“ inteligence a nyní ve formě „komunistické“ byrokracie. Takový je základní mechanismus revoluce ve všech jejích fázích. V námořnictvu se toto projevovalo více centralizovaně a tedy s daleko intenzivnějším průběhem.

Politické složení kronštadtského sovětu odráželo složení posádky a mužstva. Vedení sovětů již od léta roku 1917 patřilo bolševické straně, které se opíralo o lepší vrstvy námořníků a obsahovalo v jeho řadách mnoho revolucionářů z podzemního hnutí, kteří byli osvobozeni z pracovních táborů. Nicméně jsem již jinde připomínal, že dokonce i během říjnového povstání bolševici představovali méně než polovinu kronštadtského sovětu. Většinu zde tvořili eseři a anarchisté. V Kronštadtu se nenacházeli žádní menševici. Strana menševiků nenáviděla Kronštadt. Mimochodem,eseři oficiálně neměli ke Kronštadtu lepší postoj.

Kronštadtští eseři rychle přešli do opozice vůči Kerenskému a vytvořili jednu z úderných brigád, takzvaných „levých“ eserů. Jejich majoritu tvořila rolnická část námořnictva a námořníci z pobřežních posádek. Anarchisté se zde sestávali z nejpestřejšího uskupení. Nacházeli se mezi nimi skuteční revolucionáři jako třeba Žuk a Železniakov, nicméně tyto elementy byly nejvíce spjaty s bolševiky. Většinu kronštadtských „anarchistů“ utvořila městská maloburžoazie, která byla na ještě nižší revoluční úrovni než eseři. Prezidentem sovětu byl bezpartijní, „sympatizující s anarchisty“, a ve své podstatě mírumilovný městský úředník, který dříve sloužil carským autoritám a nyní sloužil… revoluci. Kompletní absence menševiků, „levá“ charakteristika eserů a maloburžoazní podstata anarchistů se projevily na základě zostření revolučního boje mezi námořnictvem a dominujícího vlivu proletářských vrstev námořnictva.

Sovětské dělostřelectvo ostřelující pozice kronštadtských vzbouřenců

Změny během období občanské války

Tato sociální a politická charakteristika Kronštadtu, která může být v případě potřeby ilustrována a podložena mnoha fakty a dokumenty, je sama o sobě postačující k dokreslení otřesů, ke kterým došlo během let občanské války, které vyústily ve změně jejího výrazu k nepoznání. Právě o tomto důležitém aspektu této otázky zpoždění obviňovatelé nemluví. Částečně z nevědomosti a částečně ze zlomyslnosti.

Ano, Kronštadt napsal heroickou stránku v historii revoluce. Nicméně občanská válka započala systematickou depopulizaciKronštadtu a celé Baltské flotily. Již v prvních dnech říjnového povstání byly oddíly kronštadtských námořníků vysílány na pomoc Moskvě. Další oddíly byly následně zaslány k Donu, na Ukrajinu, aby získaly pro revoluci chléb a organizovaly zde převzetí moci. Z počátku se zdálo, že je Kronštadt nevyčerpatelný. Z různých front jsem zaslal tucty telegramů ohledně mobilizace nových „spolehlivých“ oddílů z řad petrohradských pracujících a baltských námořníků. Ale již v roce 1918 (v každém případě ne později než v roce 1919), začaly z front přicházet stížnosti na nové oddíly „kronštadtských“, které byly vyobrazovány jako nevyhovující, nedisciplinované, nespolehlivé v bojích a které dělají víc škody než užitku.

Po porážce Judeniče v zimě roku 1919 byla Baltská flotila a kronštadtská posádka zbavena všech revolučních sil. Všichni, kteří mohli být k něčemu užiteční, byli vrženi proti Denikinovi na jihu. Pokud se v letech 1917-1918 nacházel průměrný kronštadtský námořník na výrazně vyšší bojové úrovni než průměrný voják Rudé armády a tvořil vzor jejích prvních oddílů, stejně jako vzor budování sovětského režimu v mnoha oblastech, potom ti námořníci, kteří zbyli v „mírumilovném“ Kronštadtu do začátku roku 1921 a kteří nevyhovovali k boji na žádné z front občanské války, stáli v této době ve většině na úrovni výrazně nižší, než jaká byla průměrná úroveň Rudé armády a obsahovali velké procentuální zastoupení naprosto demoralizovaných elementů, odívajících se do nápadných zvonových kalhot a pěstujících si sportovní účesy.

Demoralizace založená na hladu a spekulacích se vzedmula nejvíce na samém konci občanské války. Drobní spekulanti se stávali společenskou hrozbou dusící revoluci. Přesně v Kronštadtu, kde posádka nedělala nic a měla vše, co potřebovala, dosáhla demoralizace obrovských rozměrů. Když začaly být podmínky velmi kritické v hladovějícím Petrohradě, politické byró více než jednou debatovalo možnost zajištění „vnitřní půjčky“ z Kronštadtu, kde stále zůstávalo množství starých zásob. Ovšem delegáti petrohradských pracujících namítali: „Od nich po dobrém nic nedostanete. Spekulují jak s oblečením, tak i s uhlím a jídlem. V současnosti Kronštadt ovládá kdejaká lůza.“ Taková byla situace ve skutečnosti. Na hony vzdálená od vznešených idealizací, které se objevily po revoltě.

Dále je potřeba, aby bylo uvedeno, že původní lotyšští a estonští námořníci, kteří se báli, že budou posláni na frontu, a kteří se připravovali na návrat do svých buržoazních vlastí, Lotyšska a Estonska, se jako „dobrovolníci“ přidávali k Baltské flotile. Tyto elementy byly ve své podstatě nepřátelské k Sovětským autoritám a předvedli tuto svou nepřátelskost naplno právě během dnů kronštadtského povstání.

Rudé gardy na Moskevských ulicích

Sociální kořeny povstání

Problém pro člověka skutečně studujícího tuto historickou událost spočívá v definici, na základě objektivních okolností, sociální a politické charakteristiky kronštadtského povstání a jejího umístění ve vývoji revoluce. Bez tohoto je „kritika“ omezená na sentimentální lamentování v duchu pacifismu Alexandra Berkmana, Emmy Goldmanové a jejich současných následovníků. Tito vznešení lidé nemají ani nejmenšího pochopení kritérií a metod vědeckého zkoumání. Citují proklamace povstalců, jako zbožní kazatelé citují písmo svaté. Mimojiné si stěžují, že nezohledňuji „dokumenty“, tj. evangelium Machna a ostatních apoštolů.

„Zohledňovat“ tyto dokumenty však neznamená nutnost přikládat jim nějakou hodnotu. Byl to Marx, který říkal, že nelze soudit organizace a skupiny podle toho, co o sobě oni sami tvrdí. Charakteristické rysy strany jsou značně ovlivněny jejím společenským složením, její minulostí a vztahem ke společenským třídám a vrstvám a to více než jejími ústními prohlášeními a psanými deklaracemi, zejména během kritických momentů občanské války. Pokud například začneme považovat za ryzí zlato prohlášení Negrína či Garcíi Olivera, potom bychom museli tyto pány považovat za věrné přátele socialismu. Ale ve skutečnosti jsou jeho proradnými nepřáteli.

V letech 1917-1918 vedly pracující rolnické masy nejen v námořnictvu, ale v celé zemi. Rolníci získávali a následně dělili půdu nejčastěji pod vedením vojáků a námořníků, kteří dorazili do jejich domovin. Rekvizice chlebu tou dobou právě začaly a ve většině se týkaly velkostatkářů a kulaků. Rolníci se smířili s rekvizicemi jako s dočasným zlem. Nicméně občanská válka se táhla další tři roky. Města neposkytovala venkovu téměř nic a brala z něj téměř vše. Zejména pro potřeby války. Rolníci podporovali „bolševiky“, ale stávali se čím dál tím více nepřátelští ke „komunistům“. Pokud v předcházejícím období pracující vedli rolnictvo vpřed, tak nyní rolníci stahovali pracující zpět. Jen díky této změně nálad mohli bílí částečně získávat rolníky a dokonce i napůl-pracující napůl-rolníky z Uralu na svou stranu. Tato nálada, tj. nepřátelskost k městům, živila hnutí Machna, které přepadávalo a rabovalo vlaky, které vozily zásoby pro továrny, dílny a Rudou armádu, likvidovalo železniční tratě, popravovalo komunisty atd.

Samozřejmě, Machno toto nazval anarchistickým bojem proti státu. Ve skutečnosti se jednalo o boj rozzuřených drobných vlastníků půdy proti diktatuře proletariátu. Podobná hnutí se objevovala v řadě dalších oblastí a to speciálně na Tambovsku pod praporem eserů. Konečně, v různých oblastech země byly aktivní i takzvané zelené rolnické oddíly. Ty neuznávaly ani rudé, ani bílé a stranily se městským partajím. Několikrát se střetly s bílými, kteří jim zasadili těžké údery, nicméně se samozřejmě nedočkávaly žádného slitování ani od rudých. Stejně jako je maloburžoazie drcena mezi mlýnskými kameny velkokapitálu a proletariátu, tak i oddíly rolnických partyzánů došly rozmělnění mezi rudými a bílými.

Jen naprosto povrchně nahlížející člověk může vnímat Machnovy bandy, stejně jako kronštadtskou vzpouru, jako boj mezi abstraktními principy anarchismu a „státním socialismem“. Ve skutečnosti byla tato hnutí projekcí křeče maloburžoazního rolnictva, které si samozřejmě přálo se osvobodit od kapitálu, nicméně zároveň nemělo zájem se podřídit diktatuře proletariátu. Maloburžoazie nemá ponětí, jaké konkrétní požadavky vlastně má a z podstaty její pozice je ani vědět nemůže. To je důvod, proč tak pohotově překrývala svá zmatení ohledně vlastních požadavků jednou anarchistickými prapory, jednou populistickými hesly a jednou tvorbou zelených oddílů. Stavíce se do protikladu vůči proletariátu, pokusila se mávat všemi těmito prapory, aby otočila kolem revoluce zpět.

Rudá armáda útočí přes zamrzlý Finský záliv na Kronstadt

Kontrarevoluční charakter kronštadtské vzpoury

Samozřejmě, že se zde nenacházely žádné nepřekonatelné překážky dělící rozdílné sociální a politické vrstvy Kronštadtu. V Kronštadtu se stále nacházelo značné množství kvalifikovaných dělníků a techniků, kteří se starali o stroje. Ale i oni byli určeni metodou negativního výběru jako politicky nespolehliví a s malým užitkem pro občanskou válku. Někteří „vůdci“ tohoto povstání vzešli z řad těchto jedinců. Každopádně, tato naprosto přirozená a nevyhnutelná okolnost, na kterou někteří osočovatelé triumfálně poukazují, nemění ani v nejmenším protiproletářský charakter celého povstání. Pokud se nenecháme oklamat falešnými slogany a nepravdivými nálepkami, tak pochopíme, že Kronštadtské povstání nebylo nebyl ničím jiným, než ozbrojenou reakcí maloburžoazie vůči těžkostem sociální revoluce a striktnosti proletářské diktatury.

Toto byl skutečný význam kronštadtského sloganu „Sověty bez komunistů“, který si okamžitě přisvojili také eseři a rovněž buržoazní liberálové. Jakožto prozíravý reprezentant kapitálu profesor Miljukov pochopil, že zbavit sověty vedení bolševiků by znamenalo v krátkém čase i likvidaci sovětů jako takových. Zkušenosti ruských sovětů během období menševické a eserské nadvlády a také více zřetelné příklady německých a rakouských sovětů vedených sociálními demokraty, toto potvrzují. Esersko-anarchistické sověty mohly sloužit jedině jako most od proletářské diktatury ke znovuobnovení kapitalismu. Nemohly hrát jinou roli bez ohledu na „ideje“ jejich členů. Pro tento důvod mělo kronštadtské povstání kontrarevoluční charakter.

Z třídního hlediska, které je bez urážky ctihodných eklektiků zásadním kritériem nejen pro politiku, ale i pro historii, je extrémně důležité zdůraznit kontrast mezi chováním Petrohradu a Kronštadtu během těchto kritických dnů. Celá vedoucí vrstva pracujících se nacházela rovněž mimo Petrohrad. Hlad a zima vládly v opuštěném hlavním městě a to ještě nejspíše více, než v Moskvě. Jaké hrdinské a tragické období! Všichni byli hladoví a nespokojení. V továrnách se začal šířit neklid. Podzemní organizátoři, vyslaní esery a bílými důstojníky, se snažili spojit vojenské povstání s hnutím nespokojených pracujících.

Kronštadtské listy psaly o barikádách v Petrohradu, o tisících, co byli zavražděni. Tisk celého světa prohlašoval totéž. Ve skutečnosti se však odehrával přesný opak. Kronštadtské povstání nepřilákalo pozornost petrohradských pracujících. Odradilo je. Postupovala stratifikace v rámci třídy. Pracující okamžitě vycítili, že kronštadtští vzbouřenci stojí na opačné straně barikády a tito pracující podporovali sovětskou moc. Politická izolace Kronštadtu byla příčinou nestability zdejšího povstání a jeho vojenské porážky.

Prvomájová manifestace v Kronštadtu 1917

Kronštadtské povstání a NEP

(NEP-Nová ekonomická politika byla oficiálně zavedena 15.3.1921k řešení neutěšené ekonomické situace země, zbídačené nejdříve válkou imperialistickou, později občanskou. Byl to zejména agrární ekonomický program, zavádějící soukromé podnikatelské možnosti pod taktovkou dělnického státu. Celá strana chápala NEP jako nutný ústupek v kritické válečné situaci, kdy neměla možnost dostatečně efektivně centrálně plánovat zemědělství k nasycení obyvatel. Kronštadtské povstání začalo být potlačováno druhým útokem druhý den po vyhlášení NEPu, tj. 16.3.1921 – poznámka překladatele)

Victor Serge, který se jak se zdá snaží vytvořit určitou syntézu anarchismu, POUMismu a marxismu, bohužel zasáhl i do polemiky ohledně Kronštadtu. Podle jeho názoru by zavedením NEPu o rok dříve mohlo být kronštadtskému povstání předejito. Zkusme toto na okamžik připustit. Ovšem rady, jako jsou tyto, je velmi snadné vymýšlet po skončené bitvě. Je pravdou, jak si správně Victor Serge pamatuje, že jsem o přechod k NEPu usiloval již v roce 1920. Nebyl jsem si však úplně tehdy jist jeho možnou úspěšností. Plně jsem si uvědomoval skutečnost, že lék může být někdy nebezpečnější než samotná nemoc. Když jsem se potkal s opozicí vůdců strany, snažil jsem se všemožně předejít možné mobilizaci maloburžoazie proti pracujícím. Zkušeností následujících dvanácti měsíců byla snaha stranu přesvědčit o nezbytnosti nového směru. Avšak pozoruhodnou věcí je, že to byli právě anarchisté celého světa, kteří se dívali na NEP jako na zradu komunismu. Nyní nás obhájci anarchismu zase odsuzují za to, že jsme nezavedli NEP o rok dříve.

V roce 1921 Lenin více než jednou otevřeně připustil, že zatvrzelá obrana válečného komunismu stranou je velkou chybou. Ale mění toto podstatu věci? Bez ohledu na momentální či budoucí následky kronštadtské vzpoury byla tato ve své podstatě smrtelným ohrožením diktatury proletariátu. Je snad skutečně proletářská revoluce povinna spáchat sebevraždu, aby se potrestala, kdykoliv se dopustí chyby?

Nebo bylo by snad postačující informovat kronštadtské námořníky o zavedení NEPu, abychom je zpacifikovali? Iluze! Povstalci neměli žádný uvědomělý program a ani ho mít nemohli, kvůli samotné podstatě myšlení maloburžoazie. Oni sami o sobě nerozuměli faktu, že to, co jejich bratři a otcové potřebují ze všeho nejvíc, je uvolnění obchodu. Byli zmatení a nespokojení, ale sami neviděli žádné východisko. Ti více uvědomělí, tj. pravicoví jednotlivci, působili v zákulisí ve prospěch znovuzavedení buržoazního režimu. Nicméně nemluvili o tom příliš nahlas. „Levé“ křídlo si přálo likvidaci disciplíny, „svobodné sověty“ a větší příděly. Režim NEPu nemohl soustavně uklidňovat rolnictvo a nespokojené sekce armády a námořnictva. Ale vzhledem ke zkušenostem této doby byl potřebný.

Nejvíce hloupé je však tvrzení, že v Kronštadtu nebylo žádného povstání, že námořníci nepředstavovali žádnou hrozbu a že „pouze“ převzali kontrolu nad pevností a bitevními loděmi. Jakoby bolševici pochodovali po ledu proti pevnosti pouze z důvodu jejich proradnosti, kvůli jejich zálibě v provokování umělých konfliktů, kvůli jejich nenávisti ke kronštadtským námořníkům, nebo kvůli jejich nenávisti k anarchistické doktríně (o které se dnes dá bezpečně říci, že se o ni touto dobou nikdo nezajímal). Jaké to dětinské žvatlání! Bez zkušeností s dobou a místem, se kritičtí diletanti snaží naznačit (o 17 let později!), že vše mohlo skončit ke všeobecné spokojenosti, kdyby revoluce nechala námořnické povstalce na pokoji.

Naneštěstí by se o tyto námořníky místo nás zajímala světová kontrarevoluce. Logika tohoto postupu by předala kontrolu nad pevností extrémistům, tedy těm nejvíce kontrarevolučním elementům. Potřeba zásobování by učinila pevnost naprosto závislou na zahraniční buržoazii a jejích agentech, bílých emigrantech. Všechny nezbytné přípravy k tomuto kroku byly již učiněny. Při podobné situaci by pouze lidé jako španělští anarchisté nebo POUMisté pasivně čekali, věříce v pozitivní výsledek. Bolševici ovšem patřili k jiné škole. Považovali za svou povinnost uhasit tento požár už při jeho počátku, aby se tak redukoval počet nutných obětí.

Rudé gardy a kronštadtští námořnící v Petrohradu 1917

„Kronštadtští“ bez pevnosti

Ve své podstatě jsou tito ctihodní kritici oponenty diktatury proletariátu a na základě tohoto faktu jsou i odpůrci revoluce. V tomto leží celé tajemství. Je pravdou, že někteří z nich uznávají diktaturu a revoluci – ve svých slovech. Ovšem toto nemění podstatu. Přejí si revoluci, která by nevedla k diktatuře, nebo si přejí diktaturu, která by se obešla bez používání síly.

Samozřejmě toto by byla velmi „příjemná“ diktatura. Vyžaduje to však pár drobností: rovnoměrný a zejména extrémně vysoký stupeň vývoje pracujících mas. V takovýchto podmínkách by byla diktatura celkově zbytečná. Někteří anarchisté, kteří jsou skutečnými učiteli liberalismu, doufají, že možná za sto, možná za tisíc let budou pracující na tak vyspělém stupni vývoje, že jakékoliv donucovací praktiky se stanou zbytečné. Přirozeně, pokud by kapitalismus mohl vést k takovémuto vývoji, potom by neexistoval žádný důvod k jeho svržení. Nebyl by zde důvod jak pro násilnou revoluci, tak pro diktaturu, která je nevyhnutelným důsledkem revolučního vítězství. Ovšem zahnívající kapitalismus našich dní ponechává jen malý prostor humanitárně-pacifistickým iluzím.

Pracující třída, nemluvě o poloproletářských masách, není homogenní jak sociálně, tak politicky. Třídní boj produkuje avantgardu, která absorbuje ty nejlepší jednotlivce svojí třídy. Revoluce je možná, když je avantgarda schopna vést většinu proletariátu. To ale vůbec neznamená, že vnitřní rozpory mezi pracujícími zmizí. V okamžiku dosažení vrcholu revoluce jsou samozřejmě potlačeny, ale jen aby se objevily později v nové fázi v celé své síle. Takový je směr revoluce jako celku. Takový byl směr Kronštadtu. Když se kdokoliv snaží navrhovat jiný směr Říjnové revoluce po jejím průběhu, tak se jej můžeme pouze se vším respektem otázat, aby nám ukázal, kdy a kde byly jeho ctihodné myšlenky potvrzeny v praxi, či alespoň částečně, či alespoň jako tendence? Kde se nacházejí příznaky toho, že bychom snad mohli očekávat vítězství těchto myšlenek v budoucnosti? Ovšemže na toto nikdy nedostaneme odpověď.

Revoluce má svá vlastní pravidla. Je to již dávno, co jsme formulovali tyto „Říjnové lekce“, které nemají význam pouze pro Rusko, ale pro celý svět. Nikdo se zatím ani nepokusil navrhnout žádné jiné „lekce“. Španělská revoluce je negativním potvrzením těchto „Říjnových lekcí“. Kritici jsou v tomto případě zticha, či neformulují své kritiky jednoznačně. Španělská vláda „lidové fronty“ potlačuje socialistickou revoluci a střílí revolucionáře. Anarchisté se podílejí na této vládě, nebo dále podporují popravčí, pokud jsou od moci odstaveni. A jejich zahraniční spojenci a obhajovatelé mezitím přicházejí s obhajobou kronštadtského povstání proti krutým bolševikům. Jaká hanebná parodie!

Současné spory ohledně Kronštadtu se otáčejí okolo stejné třídní osy, jako povstání samotné, kde se reakcionářské vrstvy námořníků snažily svrhnout proletářskou diktaturu. Vědomi si své zbytečnosti v aréně dnešní revoluční politiky se maloburžoazní demagogové a eklektici snaží používat starou kronštadtskou epizodu v boji proti čtvrté internacionále, což znamená proti internacionále proletářské revoluce. Tito opoždění „kronštadtští“ budou stejně tak rozdrceni. Sice ve skutečnosti bez použití zbraní, protože tentokrát naštěstí nemají žádnou svojí pevnost.