Svět v plamenech

• Svět se nachází v plamenech. Není téměř jediného týdne, co by se pracující člověk neprobudil, aniž by ve světě neprobíhala další přelomová událost. Války, genocidy, hrozící hladomory, návraty smrtelných nemocí, na které již existují léky, zdražování i další masivní útoky na práva pracujících. To vše se děje, zatímco kapitalismus se opět prokázal být systémem pro vyvolené, kdy 0.001 % (cca 56 000 lidí) je trojnásobně bohatší než samotných 50% světové populace. Takové zisky přicházejí v období, kdy kapitalismus zažívá jednu z nejhlubších existenčních krizí své historie. Vládnoucí třída se obohacuje z válek(enormní skok Michala Strnada na pozici nejbohatšího Čecha), imperialistických agresí vůči slabším národům (USA – Venezuela, Kuba, Mexiko, Kolumbie), financování několika genocid (Palestina, Súdán, DR Kongo) a zejména masivními škrty na pracující třídě.

• Právě tento senilní, těžce nemocný systém vytváří všechny objektivní podmínky pro nebývalé vzedmutí mas proti němu samému. Ocitáme se v epoše generálních stávek, masových nepokojů a revolucí. Od generální stávky proti ICE v USA, přes protesty v Argentině, revoluční situaci v Bolívii, až po demonstrace statisíců studentů v Srbsku, povstání v Íránu a nespočet dalších ukázek sílícího třídního boje po celém světě!

• Krize světového kapitalismu a s ní spojená celosvětová politika úsporných škrtů, degradace mezd a naprostá diskreditace tradičních politických stran uvolnily prostor pro nástup politických renegátů, jakým je americký prezident Donald J. Trump a pro fenomén zvaný „pravicový populismus“, jenž se objevil po celé Evropě.

• Tato vskutku globální systémová krize se projevuje i v České republice. Tento dokument je poté stanoviskem revolučních marxistů, který nabízí vysvětlení jak oné krize, tak situace, ve které se momentálně nacházíme.

Česko – ekonomická situace

• Válka v Iránu, kterou rozpoutal Donald Trump, neměla vůbec pozitivní dopad na ekonomiku ČR. Přes Hormuzský průliv totiž proudí zhruba pětina světových dodávek ropy. Po uzavření tohoto průlivu vzrostla inflace o 0,6 % na 2,5 % a po tom klesla v květnu na 2,1 %. Od začátku roku si však držela úroveň do 2 %. S dalšími aktivitami a výboji západního imperializmu na blízkém východě můžeme předpokládat další nárůst spotřebitelských cen v nadcházejícím roce s nárůstem cen energií.
• Ministerstvo financí zhoršilo výhled na vývoj HDP a ekonomiky. Minulý rok se HDP pohybovalo průměrně na úrovni 2,5 %. Výsledky prvního kvartálu 2026 ukazují propad o 0,3 % na 2,2 %. Meziroční tempo růstu spotřebitelských cen vzrostlo na 1,9 % z únorových 1,4 %. Začátkem roku se ceny energií pohybovaly na úrovni 95 eur za 1MWh. Po útoku v březnu na Irán stoupla cena na rekordních 105.04 eur za 1MWh. Dnes se cena pohybuje přibližně kolem 100 eur za 1MWh. To má kritický dopad na vývoj ekonomiky. Česká republika má energeticky náročnější ekonomiku než většina ostatních zemí EU. Pokud si převedeme do grafu kolik paliva je potřebné na 1000 eur ekonomického výkonu, tak zjistíme, že jsme na vrchu tabulky s 0,171 kg ropného ekvivalentu. Zatímco průměr  EU se pohybuje na 0,101.

• Každé zvýšení cen energií pocítí především pracující člověk u nás několikanásobně víc než v ostatních krajinách. Jsou to právě naši pracující, kteří budou snášet ekonomické dopady ve formě utahování opasků za cenu amerického imperializmu. Důkazem tohoto je i další předpokládaný nárůst inflace. Podle bývalé prezidentské kandidátky, poslankyně evropského parlamentu a členky za hnutí STAN Danuše Nerudové je však důležité to, že bomby, které zabíjely nevinné lidi v Iránu a způsobily tak přímo pokles životní úrovně u nás, shazovaly ženy. To má být totiž ukázka emancipace ženského pohlaví v kapitalismu. Totiž když dospělé ženy masakrují děvčata v školách ve jménu amerického dolaru.

• Mezitím ceny bytů v Česku šplhají do astronomických výšin, hlavně v porovnání se mzdami. Ve srovnání s rokem 2006, tj. s rozdílem 20 let, ceny bytů porostli o více než 268 %, kdežto růst mezd činí pouze 152 %. V období ekonomických krizí, válečných konfliktů, pandemií a škrtů v sociálním rozpočtu, zaviněných kapitalistickou mašinérií a válečnými štváči, veškeré břemeno krize leží na bedrech pracujících, zatímco spekulanti parazitují na základní lidské potřebě – bydlení. O tom svědčí skutečnost, že je v Česku přes 860 000 prázdných bytů, které jsou drženy jako investice a daly by se snadno použít.

• Tato situace se prokazatelně odrazila na porodnosti, která v roce 2025 činila 77 636 dětí, což je nejméně od roku 1785. Mladí totiž nemají žádné ekonomické jistoty, obzvláště v oblasti bydlení, budoucnost se jeví vratkou a slibuje pramálo dobrého pro nové generace.

• V této situaci není náhodou, že vládnoucí třída čím dál tím víc přitakává různým konzervativním protipotratovým spolkům, kterým je v Česku třeba Hnutí pro život. Současný premiér Babiš se s nimi i s ministrem práce a sociálních věcí Juchelkou střetává dlouhodobě a vyjadřuje jim podporu. Hnutí samo bylo mezitím vstřícně přijato skrze petiční výbor Poslanecké sněmovny, aby v budoucnu Babišova vláda přihlížela jeho doporučením ohledně demografie a porodnosti.

• Poslankyně za Motoristy Gabriela Sedláčková se k věci vyjádřila slovy: “Většina potratů, které se v České republice dějí, nejsou zdaleka potraty mladých nerozvážných lidí, jak by se leckdo mohl mylně domnívat, ale jsou to třetí děti v rodinách. Důvodem potratu, který pak žena uvádí, je z velké většiny obava třetí dítě zajistit. Tedy důvody ekonomické, sociální.“

• Politika vládnoucí třídy v této záležitosti je tedy zjevná. Kapitalisté potřebují dostatek pracovních a případně i bojových sil. Proto je třeba z žen vytvořit nástroj na jejich plození bez vlastních práv a možnosti se rozhodnout. Ženy nechtějí děti, protože si je nemohou dovolit, a tak je potřeba je přinutit, mezitím co budou pokračovat škrty proti rodinám a kapitalisté budou na každém kroku devastovat mladým lidem jejich budoucnost.

• Není tedy proto s podivem, že přirozeně narůstá i odpor zejména mladých lidí vůči spolkům jako je Hnutí pro život, a dá se předpokládat, že tato společenská otázka bude ještě zdrojem velkých konfliktů, ve kterých budou moci komunisté intervenovat s vlastními pozicemi.

Volby do poslanecké sněmovny – forma reakce na krizi systému

• Samo vítězství A. Babiše v parlamentních volbách ke konci roku 2025 pak bylo výsledkem katastrofálního působení vlády Petra Fialy, jehož podpora nakonec klesla na pouhých 18% obyvatelstva, čímž se na některou dobu stal jedním z nejméně populárních státních představitelů na světě. Vzhledem k absenci jakékoli třídně nezávislé alternativy, byl Babiš se svými demagogickými sliby – např. zastavení Fialových škrtů a programu míru – zvolen jakožto hlas vzdoru většinou elektorátu.

• Volby samotné reflektovaly nedůvěru v celý systém i tím, že na volebních kandidátkách byli rekordně kroužkováni kandidáti z řad mladých a žen. Tím se podstatná část z nich dostala do sněmovny – jako např. Julie Smejkalová z hnutí Starostové a nezávislí. Primárním problémem Česka nejsou stárnoucí politici, nýbrž samotný systém, který reprezentují. Mladší politici nicméně tuto skutečnost sami odhalí, jakmile se sami zdiskreditují tím, že budou hájit tu samou politiku stejných parazitů jako jejich starší straničtí kolegové.

• Do poslaneckých lavic rovněž již druhým obdobím nezasedli zástupci tzv. levicových stran. To je vizitkou jejich vlastního politického jednání a ideologického bankrotu. Komunistická strana Čech a Moravy vytvořila společně s dalšími marginálními uskupeními různých reakčních pozic koalici STAČILO! – nepřiznanou koaliční kandidátku na bázi popularfrontismu. Největším nepřítelem nebyl pro samotné komunisty v čele koalice kapitalismus, ale Petr Fiala a jeho vláda – jediné pojítko, na kterém program STAČILO! stál. Do této koalice vstoupila i Sociální demokracie, která, jak jsme predikovali, si tímto pouze zajistila svůj pád. Program anti-Fiala nabízel i samotný Babiš, a absentující program různého názorového uskupení STAČILO! nedokázal pracujícím lidem nabídnout žádnou alternativu. Jelikož měl samotný Babiš jistější šanci zúročení odevzdaných protestních hlasů, a protože se moc nelišil od vyprázdněnosti STAČILO!, tak „mlčící většina“ zvolila větší jistotu než malé kopie Babišů, Turků a Okamurů.
• Výsledky voleb současně odhalily prohlubující se krizi politické reprezentace buržoazního státu. Voliči svým hlasováním nevyjádřili důvěru v nový politický projekt, nýbrž především nedůvěru k dosavadnímu způsobu správy kapitalismu. Střídání jednotlivých vlád a parlamentních většin však není schopno odstranit příčiny společenské krize, neboť všechny významné parlamentní síly přijímají nedotknutelnost kapitalistických výrobních vztahů. Volební výsledky tak představují spíše periodické přeskupení politických správců téhož systému než řešení rozporů, které kapitalismus sám produkuje. Krize důvěry v parlamentní instituce proto není náhodným jevem, ale odrazem stále hlubšího rozporu mezi zájmy pracující většiny a politikou uskutečňovanou ve prospěch kapitálu.

Vláda krize

• Hned od prvního dne zvolení se Babiš, a postupně i jeho koaliční kolegové z SPD a Motoristů, dostali pod palbu kritiky establishmentu vládnoucí buržoazie a jejích mediálních zbraní. Hlavním důvodem k tomuto útoku je skutečnost, že sám Babiš je zosobněním světové krize kapitalismu v Česku a sám se hrdě několikrát přihlásil k „trumpismu“ – demagogickému pravicovému populismu, jenž si nese jméno po svém americkém jmenovci. Stejně jako Trump je Babiš kapitalistou a renegátem vlastní třídy.Buržoazie totiž není jinak mimo veřejné instituce, soukromé instituce, stát a své propojené individuální styky homogenní třídou. Kapitalistické frakce (v závislosti na svém ekonomickém segmentu výroby) si jdou po krku. V rámci pravidel trhu se rvou o podíly na ziscích z vytvořené nadhodnoty. Jádro problému „Babiš“ vězí v tom, co jeho politika dělá se samotným státem v rámci českého kapitalismu. Babiš se skrze stát a svou vládu snaží určovat pravidla i pro zbytek buržoazie, a to bez jejich vyslyšení či domluvy. Jsou buď jen ti, kteří jsou s ním anebo proti němu. Nejlépe to lze pozorovat v peripetiích kolem zestátnění ČEZU a jeho dlouholetého střetu s Tykačem. Buržoazie nemá žádnou čestnou povinnost hájit vlastní třídu, ale spíše vždy nutně hlídat a hájit již vybudovaný status quo s jeho pravidly a celý kolos výroby, vykořistění a směny. Proto se u nás již po léta zavedené buržoazní instituce brání, protože Babiš usiluje o překračování hranic, čeření vod, o svůj prospěch a prospěch svých blízkých. Jeho politika právě narušuje status quo, ale ne ve smyslu radikálního ničení a rozkládání pro nějaký nový řád (jak se nám to snaží soudy a politologové předložit) ale ve smyslu tom, že narušuje hodnotu a status státu jako kolektivního arbitra vládnoucí třídy, kterému hodlá skrze svou vizi a své preference a za svých podmínek vnutit přirozenost svévolného chování, nepředvídatelnosti a oligarchického řízení. To útočí na celkový kapitalistický systém tak, že pravidla a jistoty zavedené pro hladkou akumulaci kapitálu (na kterých je zbytek buržoazie nestojící za Babišem závislý) se nyní začínají degradovat a znejišťovat. Je vyvíjen tlak ze strany státu na tradiční buržoazii, která se jím musí nechat disciplinovat, ale už ne jako nezávislým subjektem, na kterém se v předešlých letech shodla. De facto svou vládou Babiš narušuje buržoazní ideologii o státu jakožto neutrální instituce, která má vystupovat nezaujatě atd. To vede proti-Babišovskou buržoazii k politickému spojení a k záchraně všech standartních „demokratických“ hodnot státu, aby maska o neutralitě byla udržena. Babiš není anomálií, snaží se změnit pravidla hry a ani ne vždy jen pro sebe, ale pro typ buržoazie, který zastupuje, a to čistě z pozice síly a osobní loajality. Pro tradiční buržoazii, která mu oponuje, je nebezpečný právě z tohoto důvodu, protože neuznává konsenzuální dělení moci a transformuje státní aparát z nástroje ochrany celého systému na zbraň selekce, která si vybírá a potírá přímo své konkurenty. Pokud jsou jistoty pro kapitalisty narušené a panuje nejistota, kapitalisté panikaří a akumulace je narušena. Podstatným projevem transformace státu na osobní nástroj selekce byla například kauza FAU Přerov, kdy Babiš – ještě jako ministr financí – bezprecedentně vydával tzv. zajišťovací příkazy, které umožňovaly úředníkům obstavit majetek firem ze dne na den bez předchozího rozhodnutí soudu. Za zmínku stojí i Babišovo hnutí ANO, vystupující (společně s Babišem) proti jakékoli legislativě, která by udržovala formální oddělení politické moci od soukromého byznysu. Což je základní stabilizační prvek současné buržoazní demokracie, který se snaží ohrozit například svým dlouholetým odporem vůči zákonům Lex Babiš I a II. A právě tohle z něj činí nebezpečí pro zbytek vládnoucího establishmentu. Toto Babišovo renegátství bylo podpořeno i samotným prezidentem Trumpem, který jej spolu s jeho koaličními partnery a dalšími pravicově-populistickými evropskými politiky pozval na svou inauguraci. Takové složení hostů, z nichž každý hájí „svoji zemi na 1. místě“, není náhodné. Trump ve svém dokumentu National Security Strategy nikterak nezatajuje, že se z Evropských států stávají rivalové a snaží se proto podpořit různé pravicově-populistické elementy, které volají po tom, aby jejich země byla na 1. místě. Problém s tímto přáním však je, že pokud má být některá země na 1. místě, ostatní musí být poslední. Cílem USA je tedy rozklad Evropské unie a rozdělení sfér vlivu mezi ostatními velmoci, jakými jsou Čína nebo Rusko. Rozklad EU tak pro Českou buržoazii neznamená vítězství a jakoukoliv emancipaci, nýbrž jen službu pod jiným pánem (což nelze s úpadkem německého imperialismu v recesi plně vyloučit). Jednání současné vlády poté představuje další rizika pro stabilitu diktatury kapitálu jako takového. Jen v několika měsících svého úřadování hrozí odhalení skutečných sil, jež se ukrývají za iluzí tzv. „liberálně demokratického“ státu. Značný podíl přitom nese malý, ale za to velmi nápadný koaliční partner – strana Motoristé sobě.

• V případě svého resortu životního prostředí začali Filip Turek a předseda Motoristů Petr Macinka komentovat tento resort slovy: „Poteče zelená krev. Ukončuji klimatickou krizi v Česku.“ Právě takové narážky vedly k zažehnutí série středoškolských a vysokoškolských stávek po celé republice.

• Vláda a s ní zejména ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé) rovněž nyní zakročují proti koncesionářskému poplatku, který se platí za tzv. média „veřejné služby“. Ve skutečnosti se jedná o pouhý útok na usazenou novinářskou elitu, která určuje směr v médiích jako Česká televize či Český rozhlas, a o snahu získat si v těchto médiích přímou kontrolu skrze ekonomické podvázání pod daňový systém. To si uvědomují nejen studenti, kteří se proti tomuto kroku, společně s drastickými škrty na kultuře, opakovaně bouří. Jedná se zároveň o riziko pro samotnou buržoazii, neboť zajištěním přímé kontroly médií ze strany jejích politiků se stírá iluze jakékoli fiktivní nezávislosti. Není pak náročné při odstranění prostředníka sledovat, kdo tyto politiky, kteří kontrolují média, vlastně financuje a čí zájmy hájí. V současné situaci však polarizovaní pracující nevidí třetí, třídně nezávislou cestu v otázce médií.

• Další kauzou se stalo dosazování provládně (pro-morotisticky) orientovaných, pravicově-populistických, demagogických influencerů na ministerstvo Životního prostředí ovládané Motoristy. Jedná se o lidi, jakými jsou čerstvý maturant Adam Šejna, František Kubásek a Matyáš Fučík – admin fandom účtu Filipa Turka „Hranatost“. Kauzou se tento spor stal právě z důvodu, že na dané funkce neproběhlo řádné výběrové řízení, či alespoň jeho maškaráda, běžná u předchozích vlád. Pochybné dosazování do funkcí je poté patrné i u sedmnáctiletého Samuela Kocandy (jehož otec působil i pod administrativou předchozí vlády Petra Fialy). Ten se velmi nenápadně, ze dne na den, stal vedoucím sekretariátu ředitele Správy jeskyní, která je pod resortem Životního prostředí. Korupce a nepotismus v tomto případě není něčím novým, je pouze nápadnější a více odhalovaná médii establishmentu buržoazie.

• Motoristé ale nejsou nepřáteli kapitálu. I přes narušování linie establishmentové části vládnoucí třídy mají sami pevné vazby na miliardáře. Není žádným tajemstvím, že Motoristé mají určité vazby na Václava Klause a jeho institut. Václav Klaus byl klíčovou osobností pro nastolení a vybudování kapitalismu po sametové revoluci. Macinka byl kdysi 17 let mluvčím IVK a vzájemně se s Klausem podporují. Uhlobaron a oligarcha Pavel Tykač daroval kdysi IVK 10 milionů Kč. Pro některé by mohla strana Motoristů vyjadřovat nový a nadějný scénář pro Česko. Dnes je rovněž hnutí známé i podporou miliardáře Ivana Chlada – dalšího miliardáře-renegáta, kterého se etablovaná vládnoucí třída skrze svá média snaží zdiskreditovat pro jeho (pravděpodobně spáchané) zločiny.

•  SPD v čele s Tomio Okamurou doposud byla zvyklá jen na roli věčné opozice. Hnutí využívalo všemožné demagogie především nacionalistického rázu, aby před volbami mohlo získat naštvané na vládu a politicky zmatené voliče na svou stranu. Nyní se však ocitá v nesnázích, neboť předvolební sliby požadují dostání, ale splnit všechny přislíbené zázraky je poněkud nad jeho kompetence. Ve vládě má SPD vlastní funkci, a tou je zejména šíření demagogické nenávisti vůči falešným strašákům, jako jsou imigranti z Blízkého východu či Afriky, Ukrajiny, nebo Romové. Imigranti jsou hlavně využíváni jako levná pracovní síla a zneužíváni pro výdělek buržoazie, navíc používání jako obětní beránek pro reakcionářství rozzlobených, ale ideologicky nevyvinutých sektorů proletářských a maloburžoazních voličů.
  
• Cílená a silně organizovaná anti-trans politika, podobná té v USA nebo Velké Británii, se zatím v Česku spíše formuje, a v Senátu zatím úspěch neměla. V českém zákoně se ale ohledně tranzice a trans lidí momentálně opravdu vyskytuje vakuum. Toho buržoazní politici s rostoucí potřebou pro růst populace a doprovázejícími útoky na tělesnou autonomii v budoucnu zajisté znovu využijí. V České republice je veřejná pro-trans (a obecně pro-LGBT+) politická organizace spíše liberálně zaměřená; největším vítězstvím pro ni roku 2025 bylo prohlášení Evropského soudu pro lidská práva (a následující rozhodnutí Ústavního soudu) oproti podmínce sterilizace. Masy zatím důvěřující těmto buržoazním institucím ale budou nevyhnutelně zrazeny. Komunisté by se na tuto problematiku měli zaměřovat, a bojovat za opravdovou rovnost a ochranu – právní i lékařskou. Bezplatná zdravotní péče (týkající se i tranzice), ochrana trans lidí oproti pracovní diskriminaci a zajištění bydlení trans lidem je něco, co doopravdy může zajistit jen diktatura proletariátu.)

Hrad vs Macinka – jedna oligarchie proti druhé

• Pozice Petra Pavla zůstává jako poslední účinný nástroj politického vlivu té skupiny oligarchie opoziční vůči Babišovi, poněvadž se stále těší značné popularity mas na rozdíl od kolegů ze SPOLU, tuze diskreditovaných svou politikou spojenou se znatelným poklesem životní úrovně. Své poslední figurky na šachovnici chce současná opozice využít naplno, budujíce z prezidenta generála kult osobnosti obdobný Masarykovu.

• Jednání prezidenta Petra Pavla už od chvíle sestavení nové vlády působí viditelně sabotérsky. Již od začátku se toto chování projevilo v dramatu ohledně předání cvičných vojenských letounů Ukrajině. Prezident Pavel takové divadlo nehrál, když předchozí ministryně vlády Jana Černochová (ODS) zastávala rovněž odmítavé stanovisko v této otázce. Tento útok samozřejmě pokrytecky podpořila opozice v čele se samotnou ODS, ve které paní Černochová nadále působí. Další drama způsobila otázka jmenování Filipa Turka na post ministra zahraničí a posléze životního prostředí. Prezident Pavel obě tyto možnosti odmítl. Spor se vyostřil, když hrad odhalil zprávu ministra Macinky adresovanou prezidentovu poradci Petru Kolářovi. V té ministr Macinka pohrozil Pavlovi, že mu bude dělat obstrukce, pokud Turka nejmenuje. Prezident Pavel samozřejmě takticky využil tohoto momentu, aby podal podnět na policii pro údajné vyhrožování. Tento krok ale pouze ukázal, jaká je skutečná komunikace a morálka za oponou, jež odděluje divadlo od skutečných koridorů moci. Tento spor pokračoval dále do hádek ohledně prezidentovy účasti na summitu NATO.
  
• Celá kauza samozřejmě způsobila velký mediální povyk, nakonec ale každá strana v jeho důsledku jen upevnila vlastní pozice. Odmítnutí jmenovat Turka kvůli jeho neblahé minulosti jednak bylo vykresleno médií jako hrdinský čin pro obranu ústavy a demokracie ze strany Pavla, zadruhé upevnilo pozice Turka, jenž se nyní úspěšně (alespoň u vlastního voličstva) vydává za oběť.

Milion chvilek pro demokracii

• Kočkování se mezi Macinkou a Pavlem silně otřáslo širokou veřejností, a dokonce vyvolalo masové protestní hnutí, kterého se hned chopil subjekt Milion chvilek pro demokracii.

• Onen subjekt spoléhá na již tradiční liberální demagogii v Havlovském stylu, kdy moralizuje o dobru a zlu a káže pravdu a lásku. Dobrým příkladem takových pojednání jsou jeho masivní demonstrace před sněmovními volbami, kdy hnutí STAČILO dostalo cejch „zlých komunistů“ a politická minulost jeho členů byla několikanásobně veřejně lynčována, stejně jako Babišova kariéra v STB, zatímco Pavlovo působení v KSČ bylo spíše ospravedlňováno tím, že údajně „neměl jinou možnost“.

• Ačkoliv Milion chvilek opět dovedl vyplnit vakuum ve vedení hnutí a využít nespokojenosti studentů k ohromným mobilizacím (údajně 250 tisíc lidí), jeví se především platformou opozice proti Babišovi, kdy v jejím ponětí je demokracie vládou těch správných, tudíž koalice SPOLU. Za podmínek krachu levicových subjektů a docela nepatrné podpory pravicových demagogů mezi mládeži také nemají velkou konkurenci a mohou nepřekažené využívat progresivně smýšlejícího studentstva v zájmech oligarchie.

• Ve skutečnosti i vláda Fialy měla podobný a mobilizačně schopný opoziční subjekt. Tím bylo například „Česko na prvním místě“, které dokázalo téže mobilizovat tisíce lidí. Jak Milion chvilek, tak i Česko na prvním místě jsou subjekty ryze demagogické, ovšem přesto mezi nimi existuje určitý rozdíl. Zatímco Milion chvilek vyobrazuje především poslušnost lidí vůči „té správné“ oligarchii, médiím, Ukrajině, Evropské Unii, NATO a dalším, demonstrace Česka na prvním místě byly především demonstracemi nespokojených se statutem quo.
  
• Ani Milion chvilek pro demokracii, ani Vrábel s Rajchlem nebyli, nejsou a nebudou alternativou pro rozhněvané pracující, nýbrž nástrojem k jejich ovládáni a udržení v rámci statutu quo. Prolomit tento začarovaný kruh demagogie může pouze strana pracujících založená na marxistické teoretické bázi a bojující za nastolení proletářské demokracie místo parlamentního cirkusu buržoazie.

Odbory

• Postupné vyostrovanie triedneho boja v českej republike, a drvivé následky Fialovej vlády, môžeme pozorovať aj na príklade rastúcej členskej základne Českomoravskej konfederácie odborových svazů (ČMKOS). Tá hlási nárast v období od 1.5.2024 do 30.6.2025 o 10 834 nových členov a vznik 93 nových základných organizácií. Odbory fungujú jako prvotný základný inštinkt pre pracujúcich. Obracajú sa na nich s vidinou boja za lepšie pracovné podmienky a spravodlivejšie odmeňovanie.

•  Eventuálne však odbory pre boj za pracujúcich nie sú dostačujúce a v revolučních časoch dokážu hrať aj kontrarevolučnú úlohu. Súčasné vedenie ČMKOS byrokratickým nástrojom vládnucej triedy, ktorý má za úlohu snažiť sa zabiť akýkoľvek entuziazmus robotníkov v triednom boji, a nahradiť ho skostnatelými papierovačkami.

• Táto prehnitá robotnícka aristokracia je stelesnená v osobe Josefa Středulu, ktorý už bol aj raz vyhodený z odborov za neplatenie členských príspevkov. Ten už po štvrtýkrát po sebe v dubnu tohoto roku obhájil právo na predsednícku stoličku. Ostáva faktom ale, že tentokrát to bolo ozaj tesné. Aj radové členstvo a delegáti na základe predošlých zrád prichádza k záverom, že toto nie je bojovník za práva práva pracujúcich, ale parazit a agent vládnucej triedy.

• Politika odborov sa v súčasnosti skladá z vyjadnávania drobkov pre proletárov, tak, aby sa nesiahalo čo najviac na zisky kapitalistov. V lednu tohoto roku sa údajne odbory na čele so Středulom dohodli s vládou, že mzdy porastú od 2-9 % podľa kategórie práce. Pre napríklad lekárov sú to spomínané dve percentá, zatiaľ čo poslancom od nového roku stúpli platy až o päť percent! Premiér a predsedovia parlamentech komôr si takto prídu prvýkrát na viac než 300 000 korún hrubom mesačne!

• Čo náš bojovník a ochránca práv zamestnancov Středula na zvýšenie platov, ktoré „vybojoval“? „Jsme velmi spokojeni“. Ešte aby nebol, keď jemu ešte před 4 rokmi chodilo na účet 110 000 korún v hrubom, čo dnes je pravdepodobne o dosť viac. Plus rôzne pofiderné príjmy vo výške miliónov korún pár dní pred odstúpením vo volbách. Všetko čo zatiaľ po jeho „zápasení“ vyšlo, je to, že by si sestry a pečovatelky mohly polepšit o 844 až 3161 korun a lékaři a zubaři o 808 až 1559 korun.

Zahraniční politika

• Česko je samozřejmě neoddělitelnou součástí evropského i světového trhu, proto se nevyhnutelně účastní i světového politického dění, charakteristického turbulencí a nestabilitou.

• Stejně jako mnohé další státy se Česká republika podílí na politické a ekonomické podpoře válek a genocid, na čemž místní zbrojní koncerny pořádně vydělávají. Dobrou ukázkou tohoto faktu je CSG ve vlastnictví Strnada. Po jeho nástupu na Amsterodamskou burzu některé statistiky odhadují zisk na 500-700 miliard Kč za roky 2025-2026. Počátkem června CSG uvedlo, že obdrželo zakázky z NATO v hodnotě desítek milionů eur. Další odhady tvrdí, že na Trumpově válce v Íránu vydělala Sev.en Pavla Tykače do 3 mld. Kč. Čeští oligarchové se zřejmě krvavých peněz vůbec neštítí, ba naopak, jsou jedni z největších profitérů imperialistických masakrů.

• Zisky zbrojařů budou v nadcházejících letech růst ještě rychleji s úpadkem evropského imperialismu a s posilováním ruského imperialismu, a to nejen na Balkáně, který je tradičním bojištěm o vliv mezi ruským a německým imperialismem. Na tento vývoj hodlají evropské vlády reagovat vlastním zbrojením – zejména Německo a země pod jeho imperiálním vlivem, včetně České republiky. Letos činí „obranný“ rozpočet 184,7 miliardy korun, což odpovídá zhruba 2,06 % českého HDP. Válka na Ukrajině zároveň přinesla příležitost k obhajobě šovinismu. Vedle nákupů vojenského materiálu probíhají i snahy vlád dostat do armády více personálu. V této souvislosti předchozí Fialova vláda zahájila spolupráci s univerzitami, v rámci které se zavádějí volitelné předměty s vojenskými cvičeními. S tím, jak bude upadající německý imperialismus ztrácet na síle, bude se tím více snažit zbrojit a posilovat armádu, aby si udržel svůj vliv. Tento tlak bude německý imperialismus vykonávat i na své vazaly, a proto budou požadavky českého militarismu sílit dále než jen k univerzitní spolupráci. Je však naivní si myslet, že v době jaderných hlavic bude německý imperialismus schopen zadržet rostoucí ekonomický vliv Ruské federace na Balkáně a v částech Evropy vojenskou silou. Zvyšování investic do armády má jen jednoho vítěze – zbrojaře a politiky, u nichž lobbují. V dlouhodobém horizontu jsou tyto investice do vojenského průmyslu a armády pouhou spekulací, která povede k prohlubování dluhu na úkor pracujících.

• Vystřídání vlád ale zatím nezpůsobilo žádnou zásadní změnu v zahraniční politice, obzvláště v přístupu k otázce Palestiny. Ani četné protesty proti Lipavskému, ani volby neurvaly vazby českého státu na Izrael. Ministr zahraničních věcí, Petr Macinka, navazuje na rétoriku Lipavského a nadále vykazuje bezpodmínečnou podporu genocidní politice sionistů.

• Poté, co mezinárodní soudní dvůr varoval před věrohodným rizikem genocidy v Gaze, do Izraele nadále vstupovalo vojenské zboží z nejméně 51 zemí. Mezi prvních pět největších vývozců, kde se zařadili imperialistické mocnosti, jako USA nebo Indie se Česká republika dokázala umístit na pátém místě. Z dat vyplývá, že v rozmezí října 2023 do října 2025 Česká republika podpořila Izrael vojenskými materiály v hodnotě přes 549 milionů Kč. Ze všech 51 států tvoří celková podpora Česka přes 3 %, čehož nedosahuje např. ani Velká Británie, Kanada, Polsko a další větší země.

• I přes předvolební plány nynější vlády ukončit podporu Ukrajiny žádný zlom nenastal ani v tomto ohledu. Babiš před volbami ostře kritizoval muniční iniciativu z pozice „Česko na prvním místě“. Po vytvoření koalice s SPD a Motoristy, kteří sdíleli stejný postoj, se toto opatření zdálo být nevyhnutelným. Po volbách ale všechny sliby byly znenadání zapomenuty, a tak zbrojení stále pokračuje, i když bez takového ohlasu v médiích. Podobný stav představuje i ponechání kontraktu na americké letouny F-35, které představitelé současné vlády vehementně odmítali.

• Ať už budou vystřídány stovky ministrů, zůstanou buržoazie a její státní aparát nedotčeny, stejně jako jejich materiální zájem financovat války. Vyrvat imperialismus a militarismus s kořeny lze jedině rozbitím kapitalistické státní mašinérie a vyvlastněním jejích pánů.

• Podstatnou otázkou je důvěra v NATO. Podle průzkumu agentury STEM z dubna 2026 si pouze necelá pětina Čechů přeje snížení výdajů na obranu. Většina veřejnosti podporuje buď zachování současné úrovně výdajů (okolo 2 % HDP), nebo jejich zvýšení alespoň na průměr zemí NATO. Tato informace bývá demagogicky vládnoucí třídou vytrhována jako důkaz důvěry v západní imperialismy. Situaci lze ale vysvětlit diametrálně jinak. Důvěra v NATO posiluje nejen v čase, kdy na Ukrajině probíhá válka. Posiluje v době, kdy americký prezident vyhrožuje anexí Grónska, označuje své evropské kolegy za rivaly, podniká agresivní politiku vůči latinské Americe a začal válku na Blízkém Východě. Velká většina Čechů cítí odpor vůči americké agresi proti Iránu, kdy dle dubnového výzkumu CVVM je kolem 59 % dotázaných přesvědčeno o neoprávněnosti a nepřiměřenosti tohoto zásahu. Dále z výzkumu vyplývá, že dotázaní považují za viníka konfliktu USA (52 %), Írán (28 %), nebo Izrael (23 %), který je ale sám podporován USA. Většina dotázaných rovněž považuje tento konflikt za ohrožení světového míru, evropské bezpečnosti i ČR. V situaci, kdy se hlavní evropský spojenec agresivně obrací vůči Evropě, není podivné, že mají čeští pracující iluze v NATO, které mohou považovat, jako záruku vlastní bezpečnosti oproti USA.  Takovou interpretaci koneckonců podporuje i květnový průzkum agentury STEM, z něhož přímo vyplývá, že se 62 % Čechů domnívá, že současná politika Spojených států pod vedením Donalda Trumpa oslabuje schopnost NATO zajistit obranu svých členů. Zmíněný průzkum přináší v této otázce ještě další zajímavé zjištění, zaměří-li se pozornost na voliče konkrétních politických stran. Mezi voliči vládních stran, kteří zastávají názor, že politika USA NATO oslabuje, se u ANO a SPD pohybuje podíl nad 60 %. U Motoristů se pak toto číslo blíží téměř 70 %. To je pro vládní koalici nebezpečný signál, neboť její představitelé se netají podporou amerického prezidenta – někteří se dokonce veřejně prohlásili za „trumpisty“.

• Odpor vůči americkému imperialismu bude v době narůstajícího protekcionismu sílit a vládní koalice se bude stále více ocitat mezi mlýnskými kameny rozporů. Je velmi pravděpodobné, že česká vláda bude proto následovat příkladu jiných evropských „trumpistů“, jakou byla i italská premiérka Giorgia Meloni. Ta po prohraném referendu o justiční reformě a po pádu maďarského premiéra Viktora Orbána velmi rychle změnila postoj a před médii se nyní staví ostře proti Trumpovi.

• Tohoto strachu však bude vládnoucí třída, bez ohledu na vládu, využívat ve prospěch válečného štvaní. A bude tak činit ve prospěch jak českých zbrojařů s rekordními zisky, tak německého imperialismu, který se s úpadkem americké přítomnosti a své moci snaží udržet svůj imperiální vliv v Evropě obnovením vojenské služby.

• Iluze v NATO jsou také důsledkem dnes existujícího vakuu na protiimperialistické scéně. Tyto iluze jsou podle průzkumů nejrozšířenější mezi mladými lidmi a jsou to právě mladí lidé, kteří jsou nejvíce znechucení demagogií stran jako SPD a KSČM, které proti západnímu bloku aspoň nominálně vystupují. Kvůli této demagogii se mnohé pozice, co tyto strany zastávají, stávají pro mnohé toxické a iluze v NATO se tedy mohou jevit jakožto lepší alternativa těmto demagogům. Vysoká podpora NATO nás tedy nedemotivuje, ale naopak nám ukazuje, jak důležité je poskytnutí revoluční alternativy svobodné od demagogie a oportunismu.

Aktivismus palestinského hnutí

• Obrovská vlna pro palestinského hnutí po celém světě neobešla ani Česko. Avšak tento rok byl poznamenán tím, že začalo čím dál více uhasínat, účast na protestech početně klesala a mezi účastníky byly vidět většinou ty stejné tváře.

• Palestinské hnutí se totiž omezilo protesty, skandováním hesel, charitativními akcemi, blokacemi MHD a další obdobnou činností. To ale, vzhledem k omezené efektivitě, časem přestalo být pro většinu účastníků důvěryhodné. Hnutí nenabízelo jasný program sjednocující boje českých studentů a pracujících s bojem Palestinců, a tak nedokázalo získat podporu širších vrstev společnosti. Aktivisty také nebyla projevena žádná snaha o budování strany na základě tohoto programu, ba i naopak se vůči pevným organizačním zásadám vymezovali.

• Palestinské hnutí prokázalo, že se mladí dokážou mobilizovat a vyjádřit odpor vůči válečným zločincům. Je však potřeba mít na paměti, že nebude svobodné Palestiny, dokud přetrvává světový kapitalistický systém, na jehož základě sionismus stojí. Tudíž boj proti němu je neoddělitelně spjat s třídním bojem v jednotlivých státech proti národní (a tedy i světové) buržoazii, bez jejíž podpory může Izrael jen stěží existovat. Čeští studenti a pracující nesmějí zapomenout, že hlavní nepřítel je doma a bojem proti domácím kapitalistům zasadí ránu i sionismu všude po světě.

• Politicky nepohodlné protesty nevyhnutelně musely vyvolat reakci státu a jeho propagandistů. Aktivisté byli veřejně cejchováni jako podporovatelé terorismu, radikální levičáci, antisemité atd… Několik aktivistů bylo dokonce zadrženo policií za šíření „antisemitismu“. Stát ale stále musel mít nějakou záminku k tomu, aby mohl přistoupit k plnohodnotným represím.

• Hnutí za Palestinu je samo o sobě velmi aktivní a vyjadřuje znechucení zejména mladé generace z pokrytectví kapitalistů a jejich politiků. Nicméně podobně jako pára může vyvinout sílu jen skrze mechaniku pístu, může toto hnutí vyvinout sílu jen skrze revoluční komunistickou stranu. Dokud tuto stranu nemá, představuje často jen ubrečeného otloukánka, jak se ukázalo třeba v nedávném teroru armády Izraele proti flotile Sumud, kde došlo kromě mučení i ke znásilňování aktivistů. Pokud stát Izrael dovolí svým vojákům toto dělat a český stát ho dále podporuje, potom je zjevné, že tito lidé nemají strach z následků svých činů. Zároveň se ukazuje, že samotné protesty, petice a symbolická gesta nestačí k tomu, aby přinutily vládnoucí elity změnit svou politiku. Bez dlouhodobé organizace, jasného programu a schopnosti spojit různé společenské boje zůstává hnutí snadno izolované a jeho energie se postupně vyčerpává.

• Pozitivní byl postoj Mladých Zelených, kteří se nebáli vystoupit proti své mateřské organizaci Zelených, kteří hodlají podpořit Martina Dvořáka na Senátora. MZ tuto podporu odsoudili za jeho rasistické výroky. Je důležité mít na vědomí, že MZ nedokážou jasně bojovat proti genocidě dotud, dokud se budou pohybovat v hranicích kapitalismu, který sionismus podporuje.

• Určitý pokrok v této věci ukázalo stávkové hnutí pracujících v Itálii na podporu Palestiny. Jen organizovaná pracující třída může vládnoucí třídě nejen nahnat strach, ale též jí udeřit přes prsty, či vůbec odstavit od kormidla. A smyslem činnosti komunistů je dosáhnout nejvyššího stupně bojeschopnosti pracující třídy, a to i navzdory vedoucím činitelům palestinského hnutí, kteří se snaží pro svou nedůvěru v pracující toto hnutí konzervovat v jeho infantilní a z dlouhodobého hlediska neživotaschopné formě.

Rostoucí státní represe

• 20. 03. 2026 došlo k oné potřebné zámince. Média byla mžikem zaplavena zprávami o “teroristickém útoku”na LPP Holding v Pardubicích, ke kterému se přihlásila skupina The Earthquake faction. Plameny podpálené zbrojovky poznamenaly začátek honu na palestinské aktivisty. Tato událost poukázala i na předpojatost českých médií v tom smyslu, že se nesnažily o této věci objektivně informovat, ale konstruovat a co možná nejdéle ve společnosti udržet narativ o tom, že to provedli ruští špióni.
• Dva aktivisté byli zadržení a převedeni do vazby, po čemž následovalo soudní řízení. Advokátem jednoho z obžalovaných bylo dodáno určité množství důkazů o tom, že se v ten den nacházel v Praze, přesto jsou aktivisté doteď za mřížemi. Za zmínku stojí podivné tvrzení soudu v Hradci Králové, který jako záminku pro zadržení jednoho z aktivistů užívá objevené fotky týkající se požáru, která byla stáhnuta po incidentu, a to z veřejně dostupných článků na internetu. Represivní složky státu se snažili najít u aktivistů jakoukoliv maličkost, ze které by mohli být obviněni a zadrženi na dlouhou dobu.

• Policejní složky podnikaly razie v bydlištích aktivistů, zabavovaly mobily a jiná elektronická zařízení a ptaly se na další aktivisty. Tyto zásahy se zprvu zaměřovaly na Prahu, poté se rozšířily na další města jako Brno. Deset dalších aktivistů údajně zapojených do útoku bylo převedeno z Polska, Bulharska, Slovenska, Maďarska a dalších zemí.

• Palestinské hnutí v Česku se podlomilo v kolenou po incidentu v Pardubicích. Avšak nás neterorizují podpálené zbrojovky miliardářů. Je třeba odsoudit skutečný terorismus, terorismus páchaný Izraelem a zeměmi podporujícími Idu politicky, finančně a materiálně. Čelní představitelé ani média moc soucitu s civilisty v Libanonu, Íránu nebo Gaze neprojevují, avšak roní krokodýlí slzy nad shořelou prázdnou halou v Pardubicích. Buržoazie a její právo totiž trestá jen takový terorismus, který sama nepáchá.

• Tak snadné potlačení palestinského hnutí svědčí o tom, že nebylo zakotveno v masách, které k represím jen pasivně přihlížely. Jednotná a organizovaná dělnická třída pod správným vedením revolučních komunistů je totiž tou nejsilnější armádou, kterou nic nedokáže smést, palestinské hnutí v ČR ale tuto armádu mobilizovat nedokázalo.

Českou republiku obchází strašidlo – strašidlo komunismu, aneb antikomunistický zákon

• Mezi další státní represe patří zákon, který vešel v platnost 01. 01. 2026 po podpisu prezidenta ČR, schválení poslaneckou sněmovnou a senátem, ten po 36 letech prosadil zákaz propagace komunismu a komunistických symbolů, legislativně přirovnav komunismus k fašismu.

• Neexistoval subjekt, který by měl tu moc dostatečně efektivně bojovat proti tomuto zákonu. Prosazení tohoto zákona umožnila zejména dlouhodobě sebedestruktivní politika KSČM, která má s komunismem, zejména po vzniku koalice Stačilo, společné skutečně již jen jméno. Nástup KSČM na ryze oportunistický a demagogický směr docílil jen její konec v parlamentu, což ve finále vedlo k ulehčení přijetí zákona.

• Za propagaci komunismu hrozí 1–5 let vězení, pokud se jedná o propagaci na sociálních sítích, respektive organizovaně, se může jednat o 3-10 let. Zákon je o to nebezpečnější svou nekonkrétní formulací, která je založena na abstrakci lidských práv, a části o „šíření třídní zášti“, kdy není uvedeno, co přesně „třídní zášť“ nebo “potlačení lidských práv” má znamenat.

• Před přijetím zákona se organizovalo několik malých demonstrací, které ovšem ukázaly slabost odporu a nezájem společnosti hájit komunistické ideje nebo svobodu slova obecně, která je zákonem bezprostředně ohrožená.

• Je třeba zároveň vzít v potaz to, že zákon přichází v situaci, kdy hodnocení současného režimu společnosti není lepší než toho minulého a tento názor s každým rokem nabírá na popularitě. Současně je přes 60% obyvatelstva nespokojeno s demokracií v ČR, 31 % považuje současný režim za horší a toto číslo neustále roste. Mládež je tou skupinou společnosti, která je nejvíce otevřená marxistickým idejím, neboť nezažívá nic jiného než sociální nejistotu, ekonomické krize a úpadek životní úrovně, proto vnímá kapitalismus, v němž správně rozpoznává příčinu těchto jevů, ryze negativně. Represe samy o sobě však žádnou ideu nezničí. Mohou zkomplikovat organizování, zastrašit část lidí a dočasně omezit veřejnou činnost, nedokážou ale odstranit společenské příčiny, kvůli nimž se určité politické názory znovu objevují. Dokud budou přetrvávat sociální a ekonomické problémy, bude existovat i prostor pro ideologie, které nabízejí jejich vlastní řešení.

• Vládnoucí třída není hloupá. Antikomunistický zákon prosadila, protože moc dobře ví, že komunismus není mrtev. Ví, že společnosti nemůže nabídnout nic kromě pokračování svých škrtů, podpory válek, dekadence a pokrytectví. Používá jej zatím zejména jako nástroj zastrašování a přípravy na svůj budoucí boj o moc. „Když se budete proti našemu diktátu organizovat a bouřit, přijde tvrdý trest!“

• Není však žádným tajemstvím, že zákaz komunistických idejí v různých zemích (Ukrajina, Maďarsko, Polsko, Indonésie) vedl k určitému růstu zájmu mládeže o to se organizovat v komunistických kruzích. Ideje o socialismu a komunismu nabývají v posledních letech skutečný obrat právě mezi mladými, kteří nejvíce pociťují dopady a hnilobu kapitalismu ve světě. V samotném největším hegemonu, Spojených států amerických se těší podpoře reformní socialisté, kteří ale nevyjadřují skutečnou cestu k socialismu. Trump, jeden z představitelů Epsteinovi třídy, tj. buržoazie, sám uznal, že socialisté a komunisté jsou aktuálně tím největším ohrožením pro USA. Nemůžeme se divit, že takové tvrzení přichází od člověka, který ničí státy, profituje z válek a dělá vše proto, aby si veškeré bohatství shrábl pod sebe. K jeho výroku snad lze doplnit pouze to, že nejsou pouze ohrožením pro USA.

Bankrot levice

• Nyní se už nedá mluvit o levici v Česku jako o jakkoliv vlivné politické síle. KSČM a SOCDEM (včetně MSD) na kandidátce STAČILO! fakticky opustily levicové pozice a s výsledkem 4,3 % nebyly schopné překročit 5% hranici. U obou subjektů to časem vedlo k výměně lídrů. Maláčovou v SOCDEM nahradil Nedvěd a Konečnou v KSČM nahradil Roun. Obě strany se patrně nacházejí v posledním tažení, stále existujíce pouze na základě setrvačnosti.

• Levicová scéna v Česku je v hlubokém úpadku a není čemu se divit. KSČM a SOCDEM vstoupily z oportunismu a zoufalství do koalice s konzervativci, pravicovými demagogy a politickými přeběhlíky za jediným účelem – získat vysněná křesla ve sněmovně, a to na bázi jediné jednotící vlastnosti svého pestrého složení – odporu vůči Fialově vládě. Samozřejmě taková koalice nemohla mít žádný smysluplný program kromě vágního populismu a hesel proti Fialovi, jelikož je to to jediné, na čem se mohla shodnout a co dovedla nabídnout.

• Dále se můžeme podívat na Levici a Budoucnost, což jsou dva takřka totožné subjekty, akorát v různých odstínech téže barvy. Společně ve volbách získali 0,05 % hlasů. Budoucnost s Levicí svým reformismem a snahami o vytvoření nové a lepší levici oproti “zastaralému marxismu” také nezvládly oživit levicovou politickou scénu.

• Česká levicová scéna se dokázala natolik zdiskreditovat před očima voličů, že se vytvořilo určité politické vakuum. Krom toho, levice u nás se neustále štěpí do čím dál menších skupinek a kolektivů zaměřených výhradně na určitou problematiku – Palestinu, klimatickou krizi, osvobození žen, LGBT apod., místo propojení všech vykořisťovaných vrstev v boji proti kapitalismu se pořád vzdaluje třídnímu stanovisku a válčí s následky místo příčin. Na druhou stranu je zde velké množství mladých, kteří mají zájem se organizovat pro lepší budoucnost a cítí nespravedlnost systému, což vykresluje perspektivu vyplnění tohoto vakua, kterého nyní využívají ve prospěch oligarchie liberální subjekty jako Milion chvilek pro demokracii, novou levicovou silou.

Kudy dál?

• Jak ve světě celkově, tak i v Česku se mládež uchyluje k revolučnímu odkazu velikánů jako Marx nebo Lenin, který straší vládnoucí třídu po celém světě. Máme z něj ale pramálo užitku, pokud jej necháme pouze na papíře. Je na nás, abychom tyto ideje uplatnili budováním revoluční strany, a to i přes všechnu špínu, jež je na nás vržena státní propagandou.

• Z naší praxe, stejně jako z činnosti dalších revolučních stran šířících stejné ideje po celém světě, vyplývá jednoznačně: revoluční ideje jsou mezi mládeží a pracujícími živější než kdykoliv předtím. Naším úkolem je vybudovat revoluční stranu s jasným programem a čistým štítem – avantgardu proletariátu a mládeže.

• Světová situace jako celek je charakterizována především historickou krizí vedení proletariátu – za socialismus za našich životů!