Mezitím co evropský kapitalismus prochází vlnami extrémních stagnací (z důvodů rozvedených níže), tak se z kontinentu za oceánem ozývají hlasité posměchy z řad Americké vládnoucí třídy, která se minimálně dle slov ministra obchodu H. Lutnicka bude těšit výtečné prosperitě z ekonomického boomu, který má v roce 2026 v USA „kvůli“ Trumpově administrativě nastat. Je tedy naprosto do očí bijící to, že současné kapitalistické třídě v EU dochází iniciativa a prestiž. Její slabost se potvrzuje především politicky. Jednak samozřejmě čelí zvyšujícímu se tlaku z Číny, ale zároveň i bezprostředně z Ruska, přičemž se ocitá v době přerozdělování mocenských bloků. A to je pro politickou formaci, jakou je EU, problém, neboť její účel a hlavně funkce vznikla v období poválečného a prosperujícího kapitalismu, které je už dávno pryč. Evropská unie a Evropa sama o sobě není velmocí (svébytným blokem) soupeřící na světové scéně jako Spojené státy, Čína či Rusko. Spíše je povrchem – polem – na kterém se střetávají velmocenské nároky a na kterém mezi sebou soupeří.

Evropská vládnoucí třída si své postavení při světle světového dění moc dobře uvědomuje a snaží se jednat, přičemž jednání zatím vypadá, jako vzpamatovávání. Čelní politici z Francie nebo Belgie tak začínají mluvit o nezávislé Evropě, která si prosadí své nezávislé místo ve světě. Belgický premiér to vyjádřil velmi výstižnými slovy: „Být šťastným vazalem Ameriky je jedna věc, ale být ubohým otrokem je něco jiného.“

Dále pak po Carneyho Davosu se identita EU začala ještě více prohlubovat. Především funkce unie se začíná narušovat, protože již nemůže být schopna fungovat ve fikci minulého řádu, která respektovala a vzhlížela k hegemonii Ameriky, protože tato fikce je mrtvá. Za fikci ji spěšně a s velkými rétorickými gesty označují až teď, ale předtím to pro čelní představitele vládnoucí třídy fiktivní nebylo. Celou dobu to totiž bylo reálné a v pořádku tehdejšího světového řádu. Jednoduše věřili (a mohli věřit) tomu, co činí, ovšem nyní se z toho snaží vykroutit, že se stali oběťmi jejich vlastní fikce, jakmile se v produktu jejich budovaného řádu vyskytne zmetek.

Evropa se tak snaží probudit z dogmatického spánku, ve chvíli, kdy si uvědomila, že nejde o pouhou Trumpovu náladu nebo o krátkodobé období. Je jisté, že nechce skončit pod křídly východního imperialismu a zároveň s ní to nechce ani USA, které v reakci na východní hrozbu, se snaží na Evropě uplatňovat strategickou agendu z dokumentu o národní bezpečnosti. Americký imperialismus v rámci své politiky vůči EU chce v podpořit nacionalistické strany v Evropě a také chce otevřít jednotlivé trhy, nikoli to, aby EU vystupovala jednotně pod jedním obchodním blokem namířeným proti vnějšímu kapitálu. Tohle je rizikový faktor pro evropskou buržoazii vzhledem k tomu, že její síla donedávna spočívala v této politické jednotě prostřednictvím které určovala společnou formu vystupování evropského kapitálu směrem ke konkrétním cílům a požadavkům. Mocenský střet ohledně Grónska tomu všemu nyní nasazuje korunku, protože USA se tím zároveň stávají pro evropské představitele nespolehlivými, nedůvěryhodnými a nevypočitatelnými. Zároveň však se v tomto dokumentu nachází i požadavek na silnou a konkurenceschopnou Evropu, kterou by Amerika ráda viděla. Tedy Evropa taková, která by byla schopna vzdorovat a bránit se jakémukoli protivníkovi, který by chtěl Evropu ovládnout. Čehož tedy chtějí dosáhnout podporou pravicových a nacionálně orientovaných stran, které představují jakýsi model sebevědomé a železné politiky.

Není to však jen o podpoře sebevědomí a moci Evropy směrem navenek, ale rovněž i o vnitřní restrukturalizaci, aby Evropa neovládla Evropu. Na jedné straně jde o umlčení a zamezení veškeré nepohodlné politiky jednotlivců a stran, kteří ohrožují požadované buržoazní sebevědomí a kapitalistický charakter Evropy a na druhé straně těch, kteří by z Evropy chtěli udělat suverénní svébytnou Unii a ne pouze sebevědomý nárazník USA. Tedy jde o kontrolu nad demokratickým mechanismem do volených institucí EU.

Nejde pouze o politickou krizi, pod jejím povrchem totiž dlouhodobě probíhá ta hospodářská. Mnoho klíčových sektorů užírá recese od stavebnictví až po energetiku a celkový ekonomický vývoj se propadá. Za poslední 4 roky klesl z 6 % na 1 %. Symptomy jsou všude: v Belgii, Německu, Francii, Itálii a tak dále. Pro demonstraci si tedy vezměme například Belgii, která patří do velmi zadlužených zemí EU (106% HDP), a kvůli tomu čelí i tendencím politiky úsporných opatření. Ovšem úsporná opatření či konsolidace rozpočtů jsou na pořadu dne i v jiných zemích. Lokální vlády se primárně řídí paktem Stability a růstu, který je nařízením Evropské komise a způsobuje tlak na národní vládnoucí třídy. Všechny státy s dluhem nad 60 % HDP nebo deficitem nad 3 % musí dělat škrty.

Týká se to tedy nejen Belgie, ale i Francie, Španělska, Německa, Slovenska, Finska, Itálie a jiných. Růst HDP je titěrný a lze pozorovat, že další země jsou na tom velmi podobně jako Belgie; samozřejmě s odchylkami, kvůli specifikům každého státu. Nicméně konsolidace jako dominantní trend  je jasný a to jsme popsali jen jednu malou zemi v EU, která nyní čelí vlnám stávek a nespokojenosti. Tyto projevy nespokojenosti a požadavku uchovat si životní standart lze právě pozorovat i v okolních zemích. V Německu stávkovaly veřejné služby pod odborovým svazem Ver.di proti poklesu reálných mezd, kvůli dluhové brzdě, která jako mechanismus ukázňuje jejich fiskální politiku. V Itálii proti nedostatečné valorizaci důchodů a omezenému financování zdravotnictví. Můžeme pozorovat i současnou agresivní vlnu demonstrací při průběhu Olympijských her v Miláně kvůli tomu, že zdražily nájmy a skokově stouply ceny bytů v důsledku této světové akce.

II. Proti reformismu a ekonomismu!

Takhle bychom mohli s klidem pokračovat přes Slovensko, Srbsko až po Řecko. Avšak důležitější je ukázat jasný společenský pohyb mas. Někde spontánní a jinde organizovaný přes mobilizaci odborů nebo díky občanským iniciativám (viz Milion chvilek a podpora p. Pavla). Ovšem ve většině zemí jde o reakce na úsporná opatření – jde o reakce proti rozhodnutím stávajících představitelů vládnoucí třídy, jde o reakce proti násilí ze strany policie, jde o reakce proti imperialistickým válkám, jde o reakce namířené proti pokrytectví a korupci vládnoucí třídy a v některých zemích jde o reakce proti lhostejnosti politiků zaujímané k vlastním občanům. Avšak důležité je z toho vědět, že zatím nejde o svébytnou akci proti kapitalismu a kapitalistické třídě jako celku. K tomu zajisté doposud chybí širší revoluční program a trénované revoluční vedení v jednom. To ale neznamená, že mají revoluční síly pasivně čekat na tu správnou situaci. Nelze externě na pracující třídu přenášet politiku, která by je chtěl vměstnat do nějaké apriorní kategorie třídního vědomí. Třídní vědomí si především třída sama získává ze svých vlastních zkušeností se strukturami kapitalismu a z následných bojů proti nim. Úlohou revolucionářů a revolučního programu je nasměrovat uvědomělou třídu správným směrem. Revolucionáři jsou řemeslníci revoluce, využívají rovněž pracovní nástroje a rovněž pracují s různým materiálem a potřebují s ním mít samozřejmě také zkušenosti a leckdy pohotovou intuici. Jsme schopni dodat nástroje, jestliže i pochopíme, co za materiál máme zpracovat.  A pokud nejsme schopni si uvědomit, že kapitalismus sice může praskat ve svých pilířích, ale nemůže kvůli nim zaniknout, ale pouze díky nim, tak potom budeme žít v neustálé úzkosti a apatii z toho, že horory kapitalismu nikdy neskončí.

Třídní vědomí je plastické a je spíše škálou než pevným stavem nebo bodem. Všude tedy lze pozorovat různé projevy toho, jak si lidé uvědomují, že je něco v nepořádku. Tyto projevy jsou pro nás následně podobou ve které je třídní boj veden. K tomu je důležité podotknout, že existence vědomí mas, stupně uvědomění lidí, ještě neznamená, že toto vědomí vyvozuje zcela dostatečné závěry o příčinách nepořádku a o důvodech vlastní participace na protestech. Na vině však nejsou lidé sami a ani za to nemůže nějaká hloupost, ale současná praxe s politikou a agendami ze které odvozují svoji zkušenost. Tedy to jak zakouší a střídají současné ideologické kategorie, jakožto rámce, kterými interpretují své utrpení, společenské nedostatky a potřeby nebo volí ostentativní politické strany – které slibují, že jakožto jediní zástupci lidu vyřeší jejich problémy a zamezí strukturální bezmoci – je tím co sice vědomí posouvá, ale vždy k otevřenému konci. Jestli jej chceme uzavřít, tak musíme směr pohybu ovlivnit, musíme se stát aktivní strukturou, která o sobě bude představovat jistý vzor organizace a aktivity. To vše je možné pouze prostřednictvím naší práce a přičinlivosti.

Ovšem opravdové revoluční třídní vědomí je v tomto ohledu protknutí ideologie jakožto teorie s praxí, okamžik, kdy pracující třída přestává bloudit, ale začíná jednat, protože našla vysvětlení, které skutečně a nekompromisně odpovídá (jak krátkodobě, tak i dlouhodobě) její nouzi a jejím materiálním podmínkám. Proto je zatím naše práce orientována na teoretické osvojení, politickou agitaci a na učení schopností něco a někoho vést, organizovat a velet.

Z toho všeho nemá vyplývat, že třídní boj probíhá až za revolučního třídního vědomí. Pokud se důkladně podíváme kolem sebe (např. do všech zmíněných států), můžeme vidět vyostřený a někde se teprve vyostřující třídní boj vedený z obou stran v podobě akce kapitálu a reakce pracující třídy, nikoliv její revoltě. Vládnoucí třída zjistila, že nyní zažívá turbulentní časy ve kterých není schopna vládnout tak, jak doposud vládla a pracující třída vyciťuje (zatím jen instinktivně), že vládnoucí třída nenabízí dlouhodobé a stabilní řešení ba ani neprodukuje kvalitní vůdce a politické vizionáře. Ukazuje se na povrchu čím dál víc problémů a nedostatků, ať už ekonomických, tak kulturních a morálních.

III. Co nás zajímá a co hledáme?

Vidíme, že díky většinovému zastoupení republikánů v obou komorách Kongresu si Donald Trump posílil prezidentskou výkonnou moc a vládne de facto s pomocí prezidentských dekretů jakožto výkonných opatření. Podobně jako protějšek Milei v Argentině.

Dochází tak k narůstání agresivních výbojů ze strany amerického kapitálu nejen na americkou pracující třídu, ale i světovou. Například v podobě cel nebo přímých vojenských intervencí. Jistě, lze pozorovat obcházení Kongresu na národní úrovni v různých a konkrétních podobách dekretů, které útočí například na federální financování, vstup cizinců či na občanství s právem narození u samotných Američanů. To co nás však zajímá není ani tak obcházení Kongresu a různé nedemokratické kroky (jsou nedemokratické, protože rozkládají nebo povedou k rozkladu takových demokratických principů a zásad, které buržoazní liberálové a demokraté ustanovili předtím), ale to, co tento nový pohyb umožnilo. Samozřejmě, že vláda a administrativa Donalda Trumpa a úzké propojení s technokraty ze Silicon Valley má svou kvalitu, kterou lze popisovat a vysvětlovat, ale pro naše účely je důležité zachytit a vysvětlit zdroj pohybu, který primárně plyne z vnitřních struktur, jejich vztahů a jejich rozporů.

A proto tedy obcházení Kongresu nebo nihilistická politika jednoho starce, či protiústavní rozhodnutí – jak je situace někde omezeně prezentována – jsou jen symptomy pokračujícího, ale za to dlouhodobého vývoje nemocného kapitalismu. Symptomy nás vedou k nemoci, ale sami o sobě nemocí nejsou. Bohužel však u nich končí mnoho oficiálních analýz.

IV. Trumpova celní mánie v kontextu vývoje globálního kapitálu

Jak už bylo řečeno, USA údajně čekají (alespoň statisticky) lepší časy. Jejich ekonomika roste a oproti zmíněné Evropě to vypadá, že až dvojnásobně. Ekonomové (např. z Atlanta Fed´s nebo u nás Čermák a jiní) se domnívají, že je to kvůli současné vysoké spotřebě domácností nebo díky investicím do technologického sektoru, což zvyšuje produktivitu a nafukuje tak data, která lze ze statistik vyčíst. Do charakteristiky růstu se přidávají i cla a očekávaná vysoká daňová vratka, která prý přijde po novém rozpočtovém zákoně z dílny D. Trumpa.

Jenomže pouze tímto se to uzavřít nedá. Je důležité najít rozpor, který je v současnosti zdrojem pohybu pro státně vedenou restrukturalizaci kapitálu, která není motivována zvenčí, ale zákonitě zevnitř. Vyplývá z kapitalismu samotného. Zprvu se však zdá, že důvodů pro zavedení cel může být nespočet, rovněž tak i samotných vysvětlení proč k nim vůbec došlo. Důležité pro pochopení z hlediska vývoje je to vysvětlení, které objasní jakého rozporu jsou cla součástí a jakou funkci v něm zastávají. Americký kapitalismus byl po delší dobu strukturován pro plynulý a dlouhodobý obchod, kde cla plnila roli při ochraně kritické průmyslové sítě v případě výpadků trhu, aby se předcházelo situaci kde by se Spojené Státy ocitly v těžké závislosti na někom jiném než na vlastním trhu. Rovněž sloužila jako donucovací prostředek pro vyjednání lepších obchodních podmínek. Zkrátka byla jimi udržována tržní kontinuita s výhodnějším postavením USA, které kdykoli mohlo poupravit pravidla. Dlouhodobě je výrobní základna USA jako jádro tvořící (vyrábějící) reálnou hodnotu závislá na dvou druzích levné pracovní síly. Na jedné straně jde o možnou pracovní sílu proudící směrem do země ze zahraničí v podobě reálných lidských bytostí nebo na straně druhé směrem ze země v podobě investic do zakládání podniků v zemích s lokální levnou pracovní silou (zejména v Mexiku a Číně).

Rovněž stát samotný trpí malými a nedostačujícími zdroji příjmů z daní pro současnou obsluhu dluhu a svých institucí. Avšak už v roce 2025 cla přinesla 280 mld. dolarů do federálního rozpočtu, čímž signalizovala současné dominující frakci vládnoucí třídy, že se jedná o efektivní alternativní zdroj příjmů, který umožňuje současně s ním snížit korporátní daně.

Přičemž na případu Francie víme, že to, co stát není schopen vybrat na daních, supluje dluhem. Hospodaření vlád se tak dostává jednak pod strukturu domácího, ale především mezinárodního úvěrového kapitálu, který nabývá rozhodující páky a může ovlivňovat fiskální politiku příslušné země. Je to ukáznění kapitálu kapitálem, protože kapitál samotný není jednorodý, ale nachází se vždy ve sporu s jiným (to je dáno tím, že každý kapitalista má jiný zdroj zisku, různě získává kapitál, přičemž mechanismus vykořisťování zůstává stejný), přičemž tvoří obecně ztotožnitelnou a popsatelnou jednotu a vystupuje za ni i politicky. Důležité je místo kde se z kapitálů stává kapitál navenek. Místa kde se setkávají jednak v hlavních institucích státu a pak v mimostátních asociacích, obchodních organizacích, svazech, lobby či ve fondech jsou místy kde se střetávají protikladné zájmy kapitalistů. To místo je vždy povrch – hladina – tedy to, co se navenek jeví jako jednolitý smysl, respektive díky institucím má každý kapitál, jako jinak nevázaná částice, politický smysl. Například zmíněná cla tak v současnosti vystupují, jako jednotná politika amerického kapitálu, kde se má za to, že buď tato politika ekonomice, jako celku, prospěje nebo nikoliv.

Ovšem proč se setkává různý zájem a vůle kapitalistů na narušení globálního obchodu v instituci úřadu prezidenta a vystupuje tak v podobě cel, která mají viditelný a mohutný dopad na pracující třídu a mezinárodní obchod? Pro odpověď musíme poznat podmínky, které k takovému jednání vládnoucí třídu nakonec dovedly. Zjistit zákonitý proces a tím odmítnout tvrzení, že by se jednalo jen o náhodný výstřelek z politiky nějakých starých protekcionistů. To je naším cílem.  

Jak jsme již nastínili, jsou zde určité rozdíly v politických zájmech vládnoucí třídy. Cla nám prozradí o jaký boj (o jaký střet rozdílů) se tu jedná a jaký rozpor se snaží kapitalisté řešit. Nejprve stručnou historii cel, která tu působila i před rokem 2018 v éře volného obchodu, kdy úměrně k tomu byla velmi nízká a většinou cílená na konkrétní zboží nebo technologii. Ale Trump už ve svém prvním prezidentském období naznačil, že se bude ubírat jiným směrem, tehdy šlo ještě o testování hranic a důsledků, kdy byly zavedeny po dlouhé době vyšší cla na ocel, hliník a zboží z Číny. Přičemž ve svém současně druhém úřadování toto své předznačení z dřívějška definitivně stvrdil a uvalil cla v rozmezí 10 až 20 % univerzálně, přičemž na Čínu byla uvalena až 60 % výše. Avšak 22. února Nejvyšší soud Trumpovu dosavadní celní politiku zrušil. Konkrétně došlo ke zrušení cel uvalených skrze IEEPA  a tím padlo rozmezí 10 až 20 % a 25 % na Mexiko a 35 % na Kanadu. Trumpova administrativa samozřejmě udělala výpad v podobě opření se o zákon  o obchodu z roku 1974, kterým zavádí plošné clo 10 % na veškeré dovážené zboží. Cla jsou jen dočasná na 150 dní, poté bude muset získat i podporu kongresu, jestliže jejich platnost chce prodloužit. Stále ale platí 50 % cla na ocel a hliník a automobilové díly.

Co však je důležité pro nás je to, pochopit agresivní politiku cel obecně. Americký dovozní kapitál je v současnosti nucen odebírat komponenty z Vietnamu či Mexika namísto Číny, což je ekonomicky méně efektivní, ale důležité pro to, aby tlející a opomíjená domácí výroba byla opět finančně lákavá. Ale co se tedy ještě předtím vůbec stalo? Proč je vládnoucí třída nucena takto radikálně restrukturalizovat kapitál a tím i jeho smysl z liberálního na národně akumulační?

Omezujeme se samozřejmě na obchodní sféru a na nejbližší okruhy, které s ní souvisí jako jsou: geopolitická situace, přepravní logistika, spotřeba, finanční a měnová situace a produkce.

Kapitalisté v současném světě nemají zájem na expanzi WTO (World trade Org.) a integraci Číny, která se již stala svébytným ekonomickým blokem. Rovněž světová akumulace dosáhla svého prostorového limitu někdy kolem roku 2010, kdy nezůstávalo žádné dostupné outsourcing místo, kam by se mohla rozšířit výroba za levnou pracovní silou v podobě fixního kapitálu a investic. Globální trh byl kapitalisty dobyt a začalo postupné přetlačování o podíly. Rovněž si můžeme všimnout, že přestalo platit (pokud někdy vůbec platilo) krédo o spojení konkurence s inovací. Kapitalisté začali řešit spíše market share než inovativní vývoj a z toho důvodu stačilo trh zaplavovat velkým množstvím zbožního odpadu, který někdy vyřadí nebo ohrozí konkurenci mnohem efektivněji a úsporněji než investice do inovace zboží nebo služby samotná. Inovace zčista nezmizela samozřejmě, ale nepochybně se stávala čím dál dražší a riskantnější. V roce 2025 například dosáhl objem neprodaného zboží rekordních hodnot. Bylo vyprodukováno tolik levného zboží, které prostě svou dostupností a nízkonákladovostí na výrobu znemožňuje jakoukoli lokální textilní produkci, která by ještě k tomu navíc chtěla investovat do kvality nebo technologických inovací, které by zmírnily dopad na životní prostředí. V tomto ohledu nezaniká tato možnost vůbec, ale zodpovědnost se přesouvá na stát nebo nadnárodní instituce, které vytváří granty pro lokální a inovativní podnikatele, jež nemají šanci uspět. Stát je takto více finančně zatížen a v mnoha ohledech to může hrát rozhodující roli při škrtech, kdy dojde k úsporám na výdajích pro pracující třídu.

Další důkazy o úpadku kvality lze pozorovat nárůstem mikrotransakcí, které až při odsávání pravidelné renty poskytují, samozřejmě po čas placení spotřebitele, plnohodnotný užitek nějakého zboží jako celku. Nebo v degradujících se softwarech v podání západních automobilek či v spotřební elektronice, kdy je na trh dodáván „neopravitelný“ a nenahraditelný design. Kvalita života pracující třídy v tomto ohledu nemusela vůbec stoupnout, protože mohlo dojít pouze k tomu, že byla zahrnuta rychlým a levným zbožím na výrobu, přičemž dostupný objem neodpovídá kvalitě, pouze širšímu výběru. A ústřední otázkou je, jestli se zlepšil život pracujícího člověka kvůli většímu výběru zboží nebo spíš kvůli tomu, že místo 16h směny musí pracovat 8h, nebo že má nárok na nemocenskou, na stávkování, na mateřskou a otcovskou dovolenou, dovolenou obecně a taky na peněžní příspěvky v případě výpadků zaměstnání? Ukazuje se, že se pracujícímu člověku zlepšila kvalita života ve chvíli, kdy o ni bojoval a vyhrál nebo ve chvíli, kdy kapitál neměl na výběr než ustoupit. Bylo to ve chvílích, kdy spoléhal na sebe a třídní organizaci, ale rozhodně ne ve chvílích, kdy spoléhá na své postavení a právo spotřebitele poslední instance v řetězci produkce. Lze tedy prohlásit, že mzdy jsou stále nízké, jen se zalepily levným zbožím, což se dnes ukazuje, že už taky neplatí, kvůli inflaci spotřebního zboží a cenami energií, které rovněž působí jako faktor nátlaku na mzdy.

Ale vraťme se nazpět k nemožnosti expanze po které následoval efekt klesající míry zisku. Zprvu ve výrobních centrech než se postupně rozšířil i do periferií. Pokud se mění míra vynášeného zisku, naznačuje to i změnu v organickém složení zisku, práce a ve způsobech výroby. Vrstva kapitalistických ekonomů však není schopna svým empirickým vybavením a přístupem nahlížet na skutečnou příčinu změn v kapitalismu. Koukají se přes jinou „oční čočku“ přes jiné teoretické rámce, kterými sledují jevy v kapitalismu a pro kapitalismus důležité. To je vede k tomu vysvětlovat si krize například přes změny v cenách nebo přes náladu investorů či přes chamtivost jednotlivých bankéřů jako tomu bylo v roce 2008. Během těchto let až po současnost se v kapitalismu nahromadilo několik objektivních rozporů, které postavily celou vládnoucí třídu na hlavu.

Během období 2001 až 2018 se tedy zásadně proměnila role Číny (jak už bylo naznačeno), která se z levné dílny pro americký a evropský kapitál stala jejich konkurentem. Pak pandemie odhalila, že stát, který nemá vlastní výrobní cyklus strategických produktů jako například léků, oceli, energetiky a čipů se stává slabším. Zanedbávaná materiální základna doma tak byla popudem k donucení soukromého kapitálu (především finančního) k nevýhodným investicím do obnovy domácích továren, ke které by bez tlaku ze strany vyšší instance, kterou je v kapitalismu buržoazní stát, nedošlo. K tomu Čína s Ruskem a BRICS během roku 2025 vedli vlastní akci a výrazně zvýšili podíl obchodování v národních měnách, což pro blok USA znamená postupné oslabení v možnosti vyvážet svoji inflaci do zbytku světa.

S novým technologickým vývojem (AI, robotika, kvantové počítače, algoritmy) se některý obchod ocitl pod strategickým dohledem státu. Splynul se sférou národní bezpečnosti. Firmy už nemohou jen tak prodávat technologii Číně, protože by to bylo riziko pro celý stát a obchod jako takový. S touto čtvrtou průmyslovou revolucí vzniká mohutnější a rychlejší nátlak na mzdy. A průměrné mzdy se už zhruba od 80. let minulého století pohybují oproti produktivitě práce klesáním, zatímco produktivita (to jak rychle pracující výrobek zhotoví) díky automatizaci a intenzifikaci enormně roste. Tendence je mzdy držet na současné úrovni nebo je snižovat, a pokud to není možné, tak totéž provést na úrovni státu, který vlastně sníží standart života (který určuje nejen mzda)  pracujícího tím, že zavede politiku škrtů, kterou lze teď všude po světě pozorovat. Se zavedenými cly se tlak na mzdy zintenzivňuje, protože importnímu kapitálu a podnikům na importu závislých se výše cel promítne samozřejmě do nákladů.

Opravdu lze pozorovat, že průměrná mzda v USA klesá a výše výplaty lidí, kteří jsou zaměstnaní na plný úvazek se od průměrné mzdy liší pouze o 0,1 %. Z toho vyplývá, že pracujete víc a dokonce navíc, ale polepšíte si v porovnání s normou jen o desetinu procenta?

K tomu je nezaměstnanost nejvyšší za poslední čtyři roky a americká pracující třída, i když žije v nejvyspělejší imperialistické zemi, kterou kdy svět spatřil, tak šetří na všem na čem může. Neekologicky pálí odpad, své zdraví řeší jen v kritických situacích, přičemž lidé s těžkou nemocí nemají z čeho platit účinné léky a v důsledku toho využívají ty nekvalitní a rizikové. Kvůli změně v míře produktivity a mezd pracující třída relativně chudne. Umenšuje se její podíl na vytvořeném celkovém společenském bohatství. Náklady na pracovní sílu se tak současně snižují, protože mnoho kapitalistů potřebuje udržet míru akumulace zisku pro celou obsluhu svého výrobního cyklu a svých úvěrových závazků. Můžeme například pozorovat, že v současnosti se využívá trendu Gig Economy, kdy jsou zaměstnanci převedeni na OSVČ v platformách jako Uber, Wolt (a jejich jiné obdoby), což ukazuje, že se mění cennost živé pracovní síly pro kapitalisty, protože její reálná hodnota na trhu relativně klesá. Ovšem to se neobejde bez toho, aniž by se to právě promítlo jako další činitel působící na snižování míry zisku, protože se jim umenšuje zdroj nadhodnoty, kterou tvoří pouze živá práce. Mzdy tak ani plošně růst nemohou, nikdo si to nepřeje, protože na to nejsou dlouhodobé podmínky, které by zvýšení umožnily. V některých odvětvích, převážně těch, která se týkají IT, energetiky a jiných strategických výroben lze samozřejmě růst mezd pozorovat, ale jen jako důsledek toho, že je tam pracovní síla pro kapitalisty cenná a náklady nízké nebo podpořené dotacemi.

Vládnoucí třída tak byla de facto donucena kvůli podmínkám přesouvat liberální politiku a demagogii k té nacionalistické. Liberální model světové akumulace totiž během desetiletí přirozeně narazil na své materiální limity. Aby nedošlo kvůli dlouhodobým tlakům na mzdy k sociálním výbuchům, musela se vládnoucí třída uchýlit k jiné politice, která bude schopna vstřebat nenávist a rozhořčení pracujících mas. Proto dochází k strmému nárůstu populismu, rozpadu tradičních stran a vzestupu Trumpa s MAGA. Vše je to divadlo na pódiu kapitalismu, který se svíjí ve vlastních křečích, které dokáže léčit tím, že rozpory, které je způsobují odsune do budoucnosti, ale nedokáže je vyřešit úplně, protože jsou bytostně jeho. Taková politika nám naznačuje, že kapitál a celá vládnoucí třída se cítí v ohrožení své legitimity a jako reakci využívá klasický ideologický nástroj nacionální politiky jako například v podobě posilování si výkonných pravomocí v některých úřadech nebo v podobě cel.

V. Verdikt krize (nejen) v USA

Zaznamenali jsme propouštění federálních zaměstnanců, kteří museli stát na jídlo v potravinových bankách. I úmysly některých velkých soukromých firem propouštět další zaměstnance (až na 50 tisíc). Poměr nových pracovních míst v poměru zrušených za rok 2025 je skoro dvojnásobný.Během toho Trump a jeho administrativa tlačí na americký rezervní systém (FED), aby snižoval úvěrové sazby a tím došlo k zlevnění půjček a stávajících úvěrů. Ovšem ne kvůli tomu, že by zadlužení bylo destruktivní pro běžné pracující Američany, ale kvůli tomu, že budou výhodné pro rychlý a krátkodobý zisk. Očekává se totiž, že USA bude v ekonomickém boomu i kvůli výběru velkého množství peněz z daní, které mohou pokrýt investice.

Mezitím se úřadující frakce vládnoucí třídy snaží velmi radikálně přesvědčit vládnoucí třídu jako celek, že je potřeba shromažďovat síly a armádu, protože staré pořádky dosáhly svých ekonomických limitů. Boj se projevuje politicky například tak, že je veden nátlak na již zmíněný federální rezervní systém, který však nechce náhle snižovat sazby kvůli nějaké vidině rychle rostoucí ekonomiky. Což je pochopitelné, protože FED představuje ochránce a stabilizátora celého kapitalistického systému, nemůže tedy hazardně riskovat tak, jak by si administrativa Trumpa přála, tedy tak, jak si zrovna dominující frakce vládnoucí třídy umane.

Tento boj na vysoké půdě se odehrává na pozadí extrémní chudoby a nerovnosti, kdy zhruba 50 milionů Američanů žije v bídě a 15 milionů nemá zaměstnání. Celé zvolené křídlo stojící za Trumpem si je této situace vědomo, a proto, aby uklidnilo masy, dalo jim vidinu v politice národního semknutí uskutečňovanou především skrze cla. Aby zahraniční kapitál jiných zemí přešel na americký domácí trh a poskytl tak pracovní místa ve kterých by šlo vykořisťovat pracující přímo na domácí půdě.   

Jak už bylo vysvětleno USA se aktuální rozdělení nadhodnoty po světě nehodí, vzhledem k tomu, že rostou jiné země, především Čína, které ohrožují ekonomickou dominanci této západní supervelmoci. Rozhodli se ji tedy stále ze své hegemonní pozice a pravomoce přerozdělit. Výsledkem pro pracující je pravý opak. Sice byly zasaženy exporty všech zemí na která byla cla uvalena, ale zároveň se v USA prodražila výroba za pomocí strojů a zpracování materiálů nebo samotná cena strojů dovážených ze zahraničí. Podle dat z roku 2025 tak americký zpracovatelský průmysl klesal 9 měsíců v řadě, protože zvýšené náklady na dovážené suroviny, technologie a stroje se výrobcům nevyplatily. Mezi dubnem a prosincem 2025 tak zaniklo 72 000 pracovních míst. To je během pouhých osmi měsíců celkem velké číslo. Ve skutečnosti sice cla vyživují federální rozpočet, ale pracující třídě škodí.

Je tu i širší perspektiva. Dělnická třída všude po světě bude čelit relativnímu zbídačení. Exportní kapitál samozřejmě, např. v Německu tlačí na mzdy, aby vůbec zůstal konkurenceschopný, jednak kvůli Číně, ale teď i kvůli USA. Američtí pracující jsou vystaveni naopak zbytečné inflaci. Do sociálního a politického napětí pak vstupuje i schválený zákon One Big Beautiful Bill Act, který krom jiných daňových nesmyslů ustanovuje jeden zásadní ohledně odpisů pro kapitalisty. Tento zákon umožní kapitalistům, ne všem, snížit si papírově (účetně) zisk a zvýšit náklady tak, aby státu na daních nezaplatili skoro nic. Čímž státu vypadne zásadní příjem z daní a odhaduje se, že zvýší rozpočtový deficit o 2,8 bilionů dolarů. Zároveň snižuje dotace státu na Medicaid a zvyšuje dluhový strop o 5 milionů, aby se úspěšně mohli pracující zadlužit a brát si víc půjček, protože to je to, co potřebují. Další odhadovaný účinek zákona je samozřejmě v extrémním nárůstu nerovnosti, kdy se odhaduje, že se nejúspěšnějším 10 % kapitalistů zaručí nárůst jejich příjmů o 2,7 % v zemi, kde je bohatství tak extrémně nerovné už teď. Trump s Lutnickem totiž v zákoně prosadili stoprocentní odpisy, což znamená, že určití kapitalisté (především ti, kteří investují do strojů a celkově do neživé práce), ale i všichni ostatní, jejichž výrobní způsob už tomu odpovídá, si mohou odečíst znehodnocování jejich stroje okamžitě během roku. Tedy např.: pokud kapitalista zaplatí za stroj milion dolarů, který vydrží 10 let, tak nyní si jeden milion dolarů mohou za rok napsat do výdajů ihned, aniž by museli postupně odepisovat každý rok během 10 let tu desetinu z hodnoty toho stroje. To znamená, že za rok účetně vykážou balanci příjmů a nákladů, kde pokud takový kapitalista bude mít za rok obrat 2 miliony a výdaje za jiné položky než za stroj 1 milion plus k tomu nový stroj nebo technologii taky za 1 milion, tak může na stranu s výdaji zapsat ten 1 milion za ten nový stroj ihned, aniž by jej musel odečítat. Výsledek je takový, že to, co stát vnímá jako zdanitelný zisk bude v tomto příkladě 0, a proto z toho nezdaní nic, i když stroj za ten rok vyrobil hromadu zboží. Firmy teď tedy masivně nakupují stroje nebo obecněji nahrazují živou práci ještě radši pokud můžou kvůli tomu, že stát jim doslova uleví na daních kvůli investicím do fixního kapitálu, přičemž na zaměstnance samozřejmě žádná úleva nepřipadá. Automatizace je tak pro kapitalisty vynucena daňovými úlevami než podmínkami výroby a usnadnění práce ze kterých by nutně vyplývala.

Reakce plynoucí ze sociálního a politického napětí probublává na povrch v podobě stávek. V zimě v roce 2025 stávkovali pracující (Michigan, Ohio) v automobilovém a logistickém sektoru proti využívání daňových úlev jejich firem, které bleskově uplatňují úlevy na nákup robotiky, jež nahrazuje živou práci. Rovněž protesty proti škrtům v Medicaid pod akcí Moral Mondays se prohnaly na jihu USA.

Krize kapitalismu a s ní spojený i úpadek společnosti se stává tak zřejmým, že lidem ani není potřebné v některých ohledech přednést argumenty proč by tomu tak mělo být. Pocit se stává faktem, všude očividným, ať se nyní kdokoli podívá do jakékoli lidské sféry života, vidí, že vše co marxisté po mnoho let říkali o zkaženosti vládnoucí třídy, všechno, co říkali o nezodpovědné vládnoucí vrstvě na vrcholu společnosti, ještě v časech, kdy termín vládnoucí třída byl liberálními intelektuály a politiky zesměšňován, to všechno byla pravda. V masách se začíná hromadit potřeba odporovat vládnoucí třídě a do jisté míry i touha ji svrhnout. To teprve připravuje cestu pro masové revoluční hnutí a nejen v USA. I přes veškeré antikomunistické kampaně kapitalisté nezakryjí fakt, že jejich systém selhává. Z dlouhodobého hlediska selhává ve všem. Kapitalismus selhává v automatizaci, protože nahrazuje živou práci moc rychle (jak bylo předestřeno) a tím ztrácí svoji nejpodstatnější základnu profitu; selhává v sociální reprodukci, kdy nedokáže zajistit ani základní přežití třídy, kterou potřebuje vykořisťovat, proč by jinak bylo tolik Američanů v chudobě, kdyby nešlo o systémové selhání? Selhává ve finančnictví, kdy peníze začínají ztrácet funkci stabilního měřítka hodnoty. Pokud opravdu Trumpova administrativa v čele s Lutnickem vynutí levné úvěry, vyvolá to nejspíš hyperinflaci ve sféře aktiv (v akciích a realitní sektor), zatímco reálná ekonomika bude stagnovat, protože úvěry nebude krýt žádná reálná a odpovídající hodnota. Selhává na globální úrovni a v mezinárodním právu. Dokonce začíná selhávat i ve státní sféře, kdy stát a některé jeho aparáty (jako ICE například) jsou využívány k šikaně specifických frakcí kapitálu, politických oponentů a práce. Systém brzd a rovnováh drhne tam, kde je s právem zacházeno jako s okamžitě využitelným nástrojem pro politický boj, a děje se tak ve chvíli, kdy potřebuje vládnoucí třída radikálně jednat.

Dá se to shrnout, že selhává prakticky ve všem a Američané, tak jako všichni pracující po celém světě, mají plné právo být naštvaní. Mají právo změnit celý systém a ne pouze vyměnit figurky v něm.

Závěrem

Důležité je vnímat naši práci při současném dění ve světle upřímnosti a vytrvalosti. V Americe se poprvé za 50 let mohou komunisté těšit z toho, že o sobě jako o komunistech mohou volně a nepokrytě mluvit tím, jak se čím dál víc lidí kvůli negativním důsledkům kapitalismu radikalizuje. Na druhou stranu je stále potřebné mít na paměti, že politika red scare tu je a bude se nejspíš zintenzivňovat ve spojitosti s tím, jak moc se budou pilíře stability vládnoucí třídy drolit. Ale i tak předstupují před pracující a před studenty na mnoha akcích docela otevřeně a přednášejí jim revoluční program pro 21. století ve kterém si jasně stojí za tím, že dělnická revoluce je možná. Směr jejich práce je zaměřen na vytváření takového vedení, které je schopno masy oslovovat a držet s nimi krok. Cílem je tedy zatím budovat takové vedení, které to dokáže!

---