V roce 1918 propukla mezi ruskými Bolševiky vášnivá diskuze ohledně dalšího osudu války s Německem, kterou nový sovětský režim zdědil po původním carském. Názorů se objevilo hned několik, od okamžitého podepsání míru podle Lenina, přes vyčkávání na lepší podmínky dle Trockého až po revoluční válku Bucharina, která měla skrze pokračování války přinést osvobození německému lidu od Kaisera. Návrh Bucharina byl odmítnut s tím odůvodněním, že lidé v zahraničí si v první řadě musí říct o osvobození sami, a Rudá armáda může sloužit maximálně jako pomocník jejich revoluce. Jinak by byla vnímána jako okupant vnucující svou vůli. Dnes, po 108 letech, můžeme ze strany Donalda Trumpa pozorovat určitý pokřivený cosplay na bucharinismus v otázce Venezuely. Skrz vojenské napadení mírumilovné suverénní země a zabíjení jejich civilistů chce údajně Trump dosáhnout zlepšení života a svobody pro Venezuelany, za což mu byla dokonce předána nobelova cena míru od její držitelky Marie Coriny Machado, jejíž největší přispění míru údajně tkví ve vyzývání k vojenské agresi proti své vlastní zemi. V kauze Venezuely si totiž kapitalistická média zcela osvojily orwellovská hesla „Válka je mír“, „Svoboda je otroctví“ a „Nevědomost je síla“.

Bonapartistická diktatura ve Venezuele – nejlepší přítel USA

 Na rozdíl od Bucharina však Trumpovi o žádnou svobodu pro Venezuelany nejde. Trumpovi jde v první řadě o venezuelskou ropu. Zásoby ropy USA samy nepostačují pro fungování její ekonomiky, a potřebují tedy její levný zdroj. Ten potenciálně leží pro USA hned na druhé straně Karibiku, ale mít k němu přístup znamená mít přátelskou, tedy podřízenou vládu nad Venezuelou.

 Takovou vládu měla USA ve Venezuele po desítky let. A nikdy USA nijak nevadilo, že se nejednalo o vlády demokratické, a to často ani podle buržoazních měřítek.

 USA měla s Venezuelou excelentní vztahy třeba za vlády otevřeného bonapartistického antikomunistického diktátora Marcose Peréze Jimenéze, který mučil, vraždil a zavíral politické oponenty v 50. letech, a taktéž násilně asimiloval původní obyvatele Venezuely. Mezi jeho speciality patřily i „volby“, kde se nevolili kandidáti, ale lidé mohli volit jen „ano“ či „ne“ pro pokračování jeho vlády, kdy výsledky voleb byly falšovány v Jimenézův prospěch.  Za své excelentní vztahy s USA byl dokonce vyznamenám americkým řádem legie zásluh.

 Poté co Jimenéze svrhl puč, a ten se přestěhoval postupně do Dominikánské republiky, USA a do Francova Španělska, se moci nad Venezuelou ujala formálně levicová koalice známá jako pakt Punto Fijo. Ve skutečnosti však šlo o mocenský pakt několika politických stran Venezuely, které si v následujícím období rozdělovaly zisky z ropy mezi sebe, své lobbisty a USA. Bylo to období extrémní korupce, narůstání extrémních majetkových rozdílů, podřízenosti vůči USA a potlačování nepohodlné opozice, jako tomu bylo s Komunistickou stranou Venezuely ze strany tohoto paktu v 60. letech.

 Po krizi a růstu cen ropy v 70. Letech potřebovala USA výrazně zlevnit tento zdroj energie, který je nucena importovat, jelikož sama nemá dostatečné zásoby. Vyvíjela tedy tlak na kartel OPEC a taktéž na samotnou Venezuelu kvůli razantnímu navýšení těžby. Čím více ropy se totiž těží, tím levnější je na světových trzích, a tím je ekonomika USA stabilnější. Je však stabilnější na úkor právě těch, kteří tuto ropu těží, protože nízké exportní ceny ropy znamenaly pro Venezuelu v 80. a následně i 90. letech nemalé ekonomické problémy. V tomto období těžila Venezuela ropu jako o život, aniž by na ní zásadně něco vydělávala. V 90. letech to bylo i přes 3 miliony barelů denně. Cena za jakou se ropa prodávala přitom někdy nepokrývala ani samotné náklady na její těžbu. To vedlo k masivnímu nárůstu zadlužení Venezuely, extrémní inflaci, a rapidnímu zhoršování životních podmínek chudší většiny obyvatel.

Caracazo 1989 – masy zalévají revoluci krví

 Tato situace vyvrcholila v roce 1989 během událostí známých jako Caracazo. Tehdy v únoru vláda Venezuely pod prezidentem Carlosem Andrésem Perézem přijala úsporný balíček škrtů zaměřených proti proletariátu. Přestalo se dotovat palivo, a ceny jízdného a i potravin přes noc razantně vystřelily směrem nahoru. Kromě toho se zrušilo mnoho jiných státních dotací na pomoc chudým a naopak byla snížena cla kapitalistickým importérům.

 Jako první zareagovali na tuto situaci studenti, pobouřeni zdraženým studentským jízdném, kteří se začali organizovat v protestech jak ve státech Merida, tak i Lara, a poté i v samotném Caracasu. Jejich protesty byly doplněny aktivitou pracujících, kteří jednak na mnoha místech začali stávkovat, a na místech jiných začalo docházet k riotům a rabování, které probíhalo po nějakou dobu celkem nerušeně i z toho důvodu, protože se do stávky zapojilo mnoho policistů v oblasti Caracasu.

 Vláda odpověděla nasazením armády, na což reagovali studenti stavbou barikád na hlavní dálnici Francisco Fajardo protínající Caracas. Studenti na těchto barikádách zastavovaly i přijíždějící nákladní auta se zbožím a potravinami, které bylo následně distribuováno mezi chudé, aniž by se řidičům náklaďáků cokoliv stalo.

 Situace eskalovala poté, co se 27. února po poledni ozvaly výstřely, a na jednom protestu v Caracasu byla armádou zastřelena studentka Yulimar Reyes. Do večera bylo mrtvých okolo stovky protestujících. Protesty a násilnosti však neutichaly ani v následujících dnech. Proti protestům bylo zavedeno stanné právo, a maloburžoazie začala organizovat vlastní gangy na obranu svého majetku. Mezitím ale situace eskalovala natolik, že mnoho kapitalistů nasedlo na tryskáče a odletělo ze země. Armádě však byla ponechána volná ruka v páchání násilností, což vyústilo ve skutečnost, že bylo Caracazo utopeno v krvi, kdy mu padlo za oběť asi 3000 civilistů.

Broušení Bolívarova ostří

 Důvěra mezi proletariátem v armádu v tomto období pochopitelně rapidně klesla. Ovšem armáda nebyla ideově jednolitou. Semeno vzpoury v ní bylo zasazeno v roce 1982, kdy vzniklo malé hnutí známé jako Movimento bolivariano revolucionario 200, a to zejména z popudu mladého důstojníka Huga Rafaela Chávéze Fríase a jemu ideově blízkých.

 Toto hnutí nemělo v podstatě v této době se socialismem příliš společného. Jeho ideou byl „bolívariánismus“ což byla v podstatě dost nekonkrétní nacionalistická myšlenka, pojmenovaná podle osvoboditeli latinské Ameriky Simónu Bolívarovi od španělské nadvlády. V centru Chávézových myšlenek byla v té době představa, že venezuelské nerostné zdroje mají sloužit venezuelskému lidu, a nikoliv USA a zahraničním velkokapitalistům, kterým Venezuela tehdy ležela u nohou.

 Slovo „nacionalismus“ se neposlouchá mnoha lidem na levici příliš příjemně. A my též nejsme nacionalisté. Ovšem byl to už Lev Trocký, který vysvětlil, že nacionalismus může být příznakem nedospělého bolševismu, když hodnotil pozice lotyšských dobrovolnických pluků sloužících nejprve v carské armádě kvůli odporu k německým baronům v Lotyšsku, které ovšem za revoluce rychle přešly na stranu sovětů a tedy k pozicím internacionalistickým.

 Stejně tak Kurdové, Katalánci, Palestinci Baskové či třeba Irové vycházeli původně ve svém osvobozeneckém boji z nacionalistických pozic, a přitom ti progresivnější z nich postupně přicházeli k socialistickým pozicím. Malcolm X se celý život nazýval černým nacionalistou, dařilo se mu pro tuto ideu získávat tisíce lidí, ačkoliv postupně přecházel k více internacionalistickým pozicím, a když byl Malcolm X zavražděn, jeho následovníci jako Černí Panteři, nebo Stockeley Carmichael se již otevřeně považovali za komunisty. Fred Hampton dokonce jako vůdce Černých Panterů zašel až tak daleko, že vytvořil takzvanou „duhovou koalici“ společně s utlačovanými bílými jižany z Young Patriots, žijícími jako levná pracovní síla ve velkých městech severních států, či třeba s Portorikánci z organizace Young lords. Spojovat se v boji s bělochy bylo přitom pro „raného Malcolma X“ nemyslitelné.

Armáda se bouří

 Ve venezuelské armádě se plamen vzpoury rozhořel právě kvůli událostem v Caracasu v roce 1989. Mnoho vojáků bylo zhnuseno tím, jak byla jejich armáda nasazena proti civilistům – tedy často proti jejich vlastním rodinám. Někdejší malá Chávézova skupinka získala výraznější podporu, což vedlo ke dvěma neúspěšným vojenským pučům v roce 1992 s Chávézem v čele. Chávéz měl v té době podporu asi desetiny armády, a doufal, že skrze pokusy o puč přejde více vojáků na jeho stranu.

 Do této doby Chávéz vůbec nebral v úvahu nějakou revoluční roli mas. Myšlenka účastnit se voleb, či zapojit proletariát do boje nezapadala vůbec do jeho schématu. Měl sice celkem úzké kontakty na vůdce guerilly Douglase Brava, někdejšího člena Komunistické strany Venezuely, ovšem jeho síly kterými disponoval byly z plánování puče nakonec vyloučeny.

 I právě z důvodu že měl převrat čistě vojenský rámec, tak se do těchto pučů nakonec zapojila jen menšina armády o počtu přes 2000 lidí, kdy většina zůstala loajální Perézovi. Část pučistů dokonce zradila přímo během puče, kdy jednak admirál Odreman odmítl zajmout Peréze na letišti, který se vracel z ekonomického fóra v Davosu, a taktéž garda paláce Miraflores nejen, že nenechala pučisty bez boje vstoupit jak bylo původně v plánu, ale odpověděla na jejich příjezd střelbou. V jiných městech sice pučisté získali kontrolu, a to i se spontánní podporou civilistů, ovšem jádro puče bylo v Caracasu poraženo, a tak Chávéz ve speciálním televizním přenosu nakonec vyzval povstalce aby se „pro tentokrát“ vzdali.

 Druhý puč proběhl v listopadu téhož roku, zatímco byl Chávéz ve vězení pod vedením Luise Reyese, kterému se ovšem nepovedlo obsadit klíčové televizní stanice, Peréz ještě během puče do televize prohlásil, že je povstání poraženo, což vedlo k dezorientaci pučistů, a jejich zbytky nakonec ve velké míře utekly do zahraničí, zejména do Peru.

 Ačkoliv byly puče neúspěšné, měly masovou odezvu u civilního obyvatelstva. Hugo Chávéz se stal pro mnoho lidí symbolem odporu proti Perézovu režimu. Reakce Perézova režimu byla tvrdá. Už po prvním puči byla zásadně omezena svoboda slova a zavedena přísná cenzura, což bylo doprovázeno mimosoudními popravami pučistů, a taktéž zatčením stovek občanských aktivistů. Masy reagovaly na omezení svobody demonstracemi v březnu a dubnu, které se však setkaly s násilím státních složek, což vyústilo ve 13 mrtvých.

Z vězně prezidentem

 Extrémně nepopulární Carlos Andrés Peréz byl nakonec v roce 1993 odvolán z prezidentského úřadu kvůli obviněním z korupce a na jeho místo posléze usedl Rafael Caldera, za jehož kandidaturou stála lidová fronta obsahující i komunistickou stranu, který slíbil omilostnit pučisty, což nakonec i pro uklidnění napětí splnil.

 Během Calderovy vlády, která se potýkala s pokračujícími ekonomickými obtížemi a nestabilitou byl Chávéz nakonec přesvědčen o možnosti dostat se k moci volbami, což nakonec vyústilo ve vytvoření takzvaného Hnutí za pátou republiku, která se stala volební platformou pro prezidentské volby v roce 1998, které Chávéz jasně vyhrál.

 Hnutí za pátou republiku znamenalo určitý ideový posun Chávéze a jemu věrných od nacionalismu k socialismu, ovšem rozhodně se nedá nazvat marxistickou stranou. Toto hnutí se sice opíralo primárně o lidové masy a chtělo docílit jejich posílení moci ve státě, v tomto ohledu bylo ovlivněno i Fidelem Castrem a revolucí na Kubě, ovšem stejně tak usilovalo i třeba o posílení vlivu armády na stát.

 Chávéz tedy rozhodně nevyhrál náhodou. Za jeho vítězstvím stála skutečnost, že si lidé přáli revoluční změnu po dlouhém období vlády krvavých loutek amerického velkokapitálu, které Venezuelu ekonomicky zplundrovaly. Pohádka o tom, že Venezuela byla svobodnou a prosperující zemí než přišel Chávéz je propaganda pro ty, kteří o Venezuele nic neví, a nebo ani nechtějí vědět. Těsně před nástupem Chávéze byla extrémní chudoba v roce 1996 na úrovni 65%, což bylo více, než mělo mnoho zemí subsaharské Afriky. Inflace mezitím dosahovala tříciferných hodnot. A pokud docházelo ke zpomalování zadlužení Venezuely bylo to kvůli drastickým škrtům proti prostému venezuelskému lidu.

Bolívariánská revoluce začíná

 Chávéz v úřadu prezidenta začal provádět drastické změny, které jsou dodnes nazývány Bolívariánskou revolucí, což bylo doplněno i přejmenování státu na „Bolívariánskou republiku Venezuela“. Ovšem, ačkoliv bylo dosaženo mnoha pozitivního, nejedná se o revoluci která by svrhla kapitalistický režim a zavedla nějaký nový. Povedlo se však takřka zlikvidovat diktát USA, a navrátit hrdost a důstojnost venezuelskému lidu.

 Již 23 dní po svém nástupu do úřadu Chávéz povolal 40000 vojáků v rámce Misión Bolívar 2000 aby v chudých městských čtvrtích roznášeli potraviny, pomáhali s vakcinacemi, zajišťovali sociální služby nemocným, a to včetně nasazení armádních vrtulníků, které transportovaly lidi do dalekých a nepočetných nemocnic, a taktéž potírali negramotnost. Srovnejme to třeba s Petrem Pavlem, který též udělal kariéru v armádě, a který je místo toho tupou loutkou v žoldu oligarchie!

 Další bolivariánské mise byly Misión Habitat, soustředící se na ubytování, které vybudovaly milion nových příbytků pro chudé do roku 2015. V rámci této mise se dokonce Maduro již po smrti Chávéze vsadil, že jestli nebude milion domovů do konce roku 2015, tak si oholí knír. Taktéž Misión Mercal, zajišťující dostupnost spotřebního zboží pro chudé, a úpravu jeho cen podle možností lidí. V rámci této mise byly vybudovány i tisíce soup kitchens, které zajišťovaly jídlo buď levně, či zcela zdarma. Misión Barrio Adentro zase během deseti let vybudovala o 600% více klinik, než existovalo v roce 1998, a to zejména za účasti kubánských doktorů. Existovaly i mise Robinson, Sucre a Ribas, které se soustředily na vzdělání, a které úplně potřely negramotnost v zemi, a zajistily bezplatné vysokoškolské vzdělání asi dvěma milionům lidí. Jediná další země v latinské Americe, která zcela potřela negramotnost je Kuba.

Klíčová role ropy

 Veškeré tyto projekty venezuelského státu závisely na jeho příjmech z ropy. Tyto příjmy zažily po nástupu Chávéze významný nárůst i třeba s tím, jak Chávéz i v rámci ropné aliance OPEC apeloval na snížení míry světové těžby, aby se těžba Venezuele vůbec vyplácela. Zvýšení ceny ropy a ztráta levného dodavatele v podobě Venezuely navíc motivovaly USA k agresivnější imperialistické politice, což se projevilo například napadením Iráku v roce 2003, což na nějaký čas posílilo nejistotu na světových trzích ohledně dostupnosti ropy. Taktéž docházelo k ekonomickému vzestupu nových mocností, jako je zejména Čína, která pro svou rostoucí produkci vyžadovala stále větší množství ropy. Tyto tlaky stimulovaly nárůst ceny ropy, a umožnily Venezuele se ekonomicky výrazně zvednout, potlačit extrémní inflaci, a taktéž zdvojnásobit do roku 2010 vlastní HDP a zečtyřnásobit HDP na obyvatele.

 Významnou byla pro Venezuelu i její tvorba ropné aliance Petrocaribe v roce 2005, která vylučovala USA a spekulanty s ropou, a soustředila se na dodávání ropy za výhodných podmínek do pro Venezuelu spřátelených zemí. Část platby za ropu navíc mohla být zprostředkována formou barteru, kdy například Kuba za ropu vysílala do Venezuely své lékaře a učitele, a další země jako Nikaragua a Dominikánská republika potraviny. Kromě toho byla vytvořena i aliance ALBA (Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky) s cílem politicky, ekonomicky a sociálně integrovat spřátelené země latinské Ameriky, jako je právě Kuba, Venezuela, Nikaragua a další.

 V době ekonomického vzestupu Venezuely za Chávézovy vlády navíc do Venezuely proudily stovky tisíc imigrantů ze sousedních zemí, zejména pak z Kolumbie, přicházející za lepším životem. Tedy povídačka o tom, že se Venezuele se dařilo skvěle než přišel Chávéz může uspokojit maximálně ignoranty nezajímající se o skutečnou povahu věcí, případně demagogy co tuto lež šíří za zřejmým účelem.

Revoluce napadena

 Nicméně kromě sympatií, které si Chávézova politika vytvořila u lidu Venezuely, latinské Ameriky a celého světa, si udělala i mocné nepřátele, kteří vůbec nestojí o to, aby zisky z ropy sloužily na pozvednutí životní úrovně lidu, jako spíše aby proudily do jejich soukromých kapes.

 V dubnu roku 2002 se tak reakční síly ve Venezuele, koordinované z USA, pokusily o svůj první puč proti legitimně zvolenému prezidentovi. Záminkou pro tento puč se staly Chávézovy čistky ve vedení státní ropné společnosti PDVSA od parazitické byrokracie.

 Tato byrokracie měla velký vliv na venezuelský odborový svaz CTV, který uzavřel alianci s organizací domácích kapitalistů, načež 9. dubna zorganizovali stávku proti vládě. Proti desetitisícům antichávistů se před palácem Miraflores šikovaly chávisté, a došlo ke zjevně provokačnímu incidentu, kdy neznámí ostřelovači, pravděpodobně v žoldu USA, začali ze střech do chávistů střílet. Jelikož vlastnictví zbraně není ve Venezuele žádnou zvláštností, na střelbu odpověděli někteří chávisté střelbou do svých odpůrců, načež několik lidí ten den zemřelo.

 Toto posloužilo k tomu, aby byl o dva dny později proveden vojenský puč, kdy došlo k zajmutí Chávéze a dosazení nikým nezvoleného šéfa asociace byznysmenů Pedra Carmony. Ze dne na den byly všechny bolívariánské mise suspendovány. Mezitím probíhaly razie a mimosoudní zatýkání proti chávistům, kteří byli často v kasárnách mučeni. To však nebránilo světovým buržoazním médiím, aby o tomto vývoji ve Venezuele psaly jako o „obratu k demokracii“, jako tomu činil španělský plátek El País. Už tehdy se ukázalo, jakou „svobodu, demokracii a prosperitu“ západ pro Venezuelu chce!

 Reakce mas však byla pro puč zničující. Spontánní masové demonstrace zaplavily ulice velkých měst, a pod tímto tlakem začala lavírovat armáda, která z velké části Chávéze buď přímo podporovala, jako v případě elitních výsadkářských jednotek, nebo neměla zájem opakovat Caracazo a střílet do demonstrujících mas. Puč tak dopadl neúspěšně. Chávéz, na kterého byl tlak aby opustil Venezuelu byl osvobozen jemu věrnými jednotkami, a následně eskortován zpět do Miraflores.

 Letos v roce 2026 se již zjevně USA z tohoto vývoje poučila, a proto ihned unesla prezidenta Nicolase Madura mimo venezuelské území. Kromě toho se zjevně USA dnes již daleko méně spoléhá na venezuelskou opozici, která se ukázala pro její účely v roce 2002 neschopnou.

 Po prohraném puči opozice pokračovala sabotážemi ekonomiky, kterou na několik měsíců mezi lety 2002 a 2003 paralyzovala lockoutem, způsobujíc tak Venezuele masivní ekonomické ztráty v miliardách dolarů. Ropa se stala nedostupnou, lidé museli chodit pěšky, sanitky nejezdily a potraviny chyběly v obchodech. Ovšem situaci opět zachránily lidové masy Venezuelanů, které začaly vyvíjet tlak na vyvlastnění sabotujících kapitalistů, a ti nakonec pod tímto tlakem buď znovuotevřeli, majíce strach i z vlastního bankrotu, případně emigrovali a jejich majetky byly převedeny pod kontrolu pracujících.

 Od té doby opozice neuznala žádné výsledky voleb, ve kterých nevyhráli její kandidáti, a nevynechala žádnou příležitost k organizování mnohdy násilných demonstrací, proti kterým zakročovala jak venezuelská policie, tak organizované skupiny ozbrojených chávistů. A zatímco ve stejné době byly v západních médiích francouzští demonstranti z hnutí „žlutých vest“ démonizováni jako násilníci a výtržníci co si zaslouží „léčbu“ policejními obušky, byli demonstranti ve Venezuele vykreslováni jako bojovníci za svobodu, proti kterým policie zlovolně a bestiálně zakročuje.

Nelze dělat revoluci „napůl“

 V tomto ohledu situace rozhodně není černobílá. Největší bolestí v tomto ohledu je, že navzdory Chávézovu prohlášení se za socialistu v roce 2005 a tvorbě nové vládnoucí socialistické strany PSUV v roce 2006 – kapitalismus nikdy nebyl ve Venezuele překonán. Neustále existovaly iluze o možnosti nějak kombinovat socialismus s kapitalismem, a navzdory tomu že vznikaly lokální rady, které získaly určitou moc, tak pořád existoval i buržoazně parlamentaristický aparát. Oligarchie ve Venezuele jako třeba v podobě rodiny Mendozů vlastnících korporaci Empresas Polar nikdy nepřestala existovat, a tlaky běžných lidí volajících po znárodnění nebyly nikdy vyslyšeny.

 Ačkoliv došlo ke znárodnění mnoha podniků, které přešly za nadšení jejich zaměstnanců pod demokratickou správu pracujících, tak pořád rozhodující slovo ohledně jejich fungování má původní kapitalistický stát, což vytváří ohromný prostor pro byrokratizaci. Není možné mít organizace sovětského (radového) typu existující pod dominancí a patronátem kapitalistického státu s jeho ozbrojenou a donucovací mocí a nazývat to socialismem.

 Pro dosažení socialismu musíte prvně demontovat původní kapitalistický stát, což chápal Lenin s ruskými Bolševiky, a proto nechal v roce 1918 rozpustit již nepotřebné Ústavodárné shromáždění a demontoval původní carský stát ve prospěch budování nového – dělnického státu – založeného na sovětské moci.

Krize a rozpory mezi socialistickou samosprávou a kapitalistickým státem

 Situace se navíc začala výrazně zhoršovat s tím, jak se Venezuela propadala do hlubší a hlubší ekonomické krize s pádem ceny ropy na světových trzích, které kompenzovala tiskem nových a nových peněz, čímž do budoucna mrzačila venezuelskou ekonomiku. Kapitalistický stát tak přestal být schopný efektivně dotovat bolívariánské mise, čímž popudil mnoho lidí, kteří je doteď budovali či využívali jejich služeb. O to víc tak je nucen si poslušnost vynucovat silou a dosazováním poslušných lidí. To se prokázalo třeba v perzekuci k Madurovi kritické Komunistické strany Venezuely. Té stát po její kritice pravicového obratu země násilím odvolal v roce 2023 její původní vedení, a dosadil poslušné loutky, kdy jinak komunistické kritiky Madurova režimu označuje za agenty imperialismu.

 Tuto krizi se snaží stimulovat západní imperialismus mohutnými sankcemi a přímým okrádáním Venezuely, jako když Banka Anglie ukradla Venezuele 31 tun jí uloženého zlata. Mezitím je Venezuela jednou z nejsankcionovanějších zemí světa, kdy jí sankce způsobují ztráty okolo 1,6 miliardy korun denně. Je to mafiánská politika snažící se skrze utrpení lidí dosáhnout destabilizace režimu a následně uchopení moci. Z pohledu mediálních propagandistů je to pak příležitost pro šíření žvástů o tom, jak socialismus nefunguje, a jak lidé ve Venezuele trpí. Ano, mnoha lidem ve Venezuele se skutečně nežije moc dobře, ale imperialisté jsou jednou z hlavních příčin!

 Pokud by moc místo kapitalistického státu uchopily lidové rady pracujících a rolníků, potom by lidé měli daleko větší pocit, že v tomto systému si vládnou oni sami. Byli by tak daleko víc ochotni čelit ekonomickým i jiným nesnázím a zároveň bránit svůj vlastní stát. Takto ale pořád existuje kapitalistické odcizení, a často dezorientované a zklamané masy se obrací proti vládě venezuelského státu, což nahrává opozici.

Politický charakter opozice

Opozice vůči Madurovi jistě je třeba. I když z našich pozic bráníme Bolívariánskou revoluci, je dnes už více než zřejmé, že její politické vedení jí nyní odmítá posouvat dál a přímo jí zrazuje. Pokud chceme dokončit její socialistický cíl, musíme usilovat o politickou revoluci vůči Madurovsko-Rodriguezovské klice, a zároveň o rozhodné dokončení svržení kapitalistického státu. Dnes už v podstatě z Bolívariánské revoluce díky výše jmenované klice příliš mnoho nezbylo.

Ovšem to, co je nyní ve Venezuele nejvíce viditelnou opozicí, je odporá reakční usurpátorská kapitalistická klika dirigovaná z Washingtonu, jejíž čelní představitelé jako Juan Guaidó či Maria Corina Machado otevřeně volají po vojenském napadení vlastní země. Z tohoto důvodu nemá opozice ve Venezuele i přes obrovský úpadek Bolívariánské revoluce rozhodující podporu. Lidé z barrios jsou stále ochotni raději vstupovat do Bolívariánských milicí či se organizovat v rámci antikontrarevolučních úderných skupin Collectivos, než aby těmto lidem dali podporu.

 To si uvědomuje i sama opozice či americká média, kdy představitel opozice Pedro Garmendia z analytické skupiny Pinafore group, který přímo prohlásil, že kdykoliv se situace pro Chávismus stala obtížnou, Collectivos vyrazili do ulic aby převzali moc a nepustili k ní reakční opozici. To je samo o sobě velmi progresivní, ale je třeba aby Collectivos měli nějaké své vlastní jasné politické vedení mimo současnou zdegenerovanou PSUV, aby dokázali Bolívariánskou revoluci posunout vpřed.

2026: Trump útočí

 Události z konce roku 2025 a ledna 2026 jsou jen jedním z dalších pokusů USA o to, aby skrze teror získali kontrolu nad Venezuelou, a jejími zdroji. Tento pokus je však zatím nejnebezpečnější, a zároveň i nejméně zastíraný. Už to není jen o machinacích CIA v pozadí a jejím ovládání opozice, ale o otevřeném postoji „My máme sílu, tak máme právo Vás ovládnout“. Nějaký boj USA za svobodu a prosperitu Venezuelanů či boj proti drogovým gangům jsou už jen mediálními povídačkami, kterým můžete věřit, pokud jste na to dostatečně stupidní. Stejně tak můžete věřit, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu aby porazilo fašismus a zajistilo svobodu obyvatelům Donbasu.

 Zabíjení bezbranných rybářů na moři americkými námořníky, krádeže venezuelských tankerů s ropou, zajmutí prezidenta suverénního státu ani vojenský úder proti Caracasu nemají žádnou oporu ve psaném mezinárodním právu. Jsou jen dokladem pravdivého tvrzení o tom, že právo určuje síla. Tak tomu bylo již od doby co se společnost rozdělila na třídy. V beztřídní společnosti neexistovalo nic jako dělba na práva a povinnosti. Morálku určoval způsob života lidí, a kdo chtěl přežít, musel se nějak chovat. To bylo bráno jako samozřejmost. S rozdělením společnosti na třídy vznikalo právo jako soubor pravomocí vládnoucí třídy, a soubor povinností třídy porobené. A pokud porobené třídy někdy získaly nějaká práva, bylo to vždy na základě třídního boje.

 Proč o tomto aktuálním pokusu USA píšeme jako o nejnebezpečnějším je proto, že aktuálně slaví úspěch. Jednak se podařilo USA již před napadením Venezuely získat konfidenty ve zkorumpované byrokracii vládnoucí PSUV, a taktéž podstata mafiánské politiky Trumpa a amerického imperialismu tkví v tom, že po zajmutí Madura bylo řečeno víceprezidentce Rodriguezové – „Buď nás budeš poslouchat, nebo dopadneš ještě hůře“. A Rodriguezová evidentně přemýšlela o své pozici. Nejdříve se pokusila opřít o sílu mobilizujících se Bolívariánských milic, nicméně nakonec se zcela podvolila zájmům amerického imperialismu.

Revoluce na prodej

 Díky jejímu přičinění byl s USA uzavřen fakticky koloniální kontrakt, kdy USA již nyní prodává ukradenou venezuelskou ropu, kdy jsou zisky z ní umisťovány na USA kontrolované účty, ze kterých si údajně bude moci Venezuela kupovat americké zboží, když jí to USA povolí. A víceprezidentka Rodriguezová mezitím hovoří o jednáních s USA jako o jednáních vedených „v duchu vzájemného respektu“! Jakýto projev respektu je napadení a teror vůči suverénní zemi, únos jejího prezidenta a krádež jejích nerostných zdrojů!

 Venezuela se rovněž podvoluje novému útoku USA proti Kubě, kdy USA vyhrožuje sankcemi každému, kdo bude dodávat na Kubu ropu. Velkým popřením Chávéze byla i úprava energetického zákona z 29.ledna, která otevírá dveře dokořán americkým korporacím a vyloženě zapovězuje dodávat ropu komukoliv, kdo se USA nelíbí, včetně Ruska, Číny, Íránu a Kubě. Kromě toho se teď budou muset venezuelské autority zpovídat USA, na co utrácí peníze za ropu a kdo jim platí. Nemluvě o tom, že někteří představitelé režimu, jako Madurův syn Nicolás Maduro Guerra, který je i členem Národního shromáždění Venezuely volají po obnovení diplomatických vztahů s Izraelem!

Venezuelané nejsou malé děti!

 My jsme rozhodně za propuštění prezidenta Madura z rukou amerického imperialismu. Ne ani tak proto, že bychom snad Madura nějak obdivovali. Je to proto, že sám zločinný americký imperialismus s jeho pedofilní vládnoucí třídou nemá žádnou legitimitu Madura soudit. Tuto libůstku chceme přenechat tribunálu venezuelského revolučního lidu.

 Venezuela tedy zjevně prohrává svůj boj s americkým imperialismem. Ale ještě není dobojováno. Venezuelské masy instinktivně cítí nutnost se postavit za vedení své revoluce v časech bezprecedentního ohrožení ze strany USA. Mnozí lidé však zjišťují, že toto ohrožení čím dále více ztělesňuje i samotné vedení revoluce, které jí rozbíjí a zaprodává. Třeba i právě na otázce přístupu k Izraeli. Známá venezuelská propalestinská aktivistka Hindu Anderi například na svůj účet X napsala:

„Nikdy nebudu souhlasit s „obnovením“ vztahů s takzvaným státem „Izrael“, sionistickým koloniálním, rasistickým, fašistickým a genocidním režimem. Natož v této chvíli. Na to s velkou jistotou říkám – Toto nikdy nepodpoříme!“

 Na tento názor Hindu Anderi reagují kladně i mnozí další chávističtí influenceři a žurnalisté. Ty se vláda Venezuely bude nyní snažit nenápadně demobilizovat, aby je mohla obejít pro rozbití revoluce ve prospěch USA. A mezitím se trapně tváří, že politika, kterou dělá, je pokračováním probíhající revoluce. Nechybí scény s nadšenými ovacemi ropných těžařů při přijímání energetického zákona atd.

 Největší otázkou tedy je, jestli dnes mobilizované masy v ulicích Venezuely prohlédnou tento švindl své vlastní vlády natolik, aby zaujaly stanovisko o potřebě politické revoluce. To se vyloučit nedá. A v takové situaci takovouto venezuelskou opozici plně podpoříme.

 Venezuelské masy nejsou neschopné děti, které by potřebovaly ke zbavení se Madura nebo Rodriguezové vojenskou asistenci od USA, jak nám říkají média. Koneckonců, jak je možné, že se Čechoslováci zbavili v roce 1989 svou revoluční akcí vlády stalinistů bez vojenského zásahu USA, a Venezuelané toho schopní nejsou? Není to spíš tak, že vojenská agrese USA je obecně odmítaná mezi masami Venezuely? Pokud invaze je přesně to, co Venezuelané chtěli – Kde jsou nadšené statisícové davy v ulicích Caracasu oslavující vojenskou invazi? Bojí se? Jakto, že se Čechoslováci v roce 1968 nebáli sovětských tanků, které je přijely okupovat, a Venezuelané se bojí svého oslabeného režimu?

 Venezuelské masy ukázaly už v historii mnohokrát svou bojovnost. Svrhly diktátora Jimenéze, nezalekly se kulek Carlose Andrése Peréze, a mnohokrát se úspěšně postavily ohromné přesile amerického imperialismu. Je to hrdý a hrdinský národ. Věříme, že udělá vše proto, aby se znovu nepodvolil, a budeme budovat naše síly za tím účelem, abychom mu na základě internacionalistických hodnot v jeho boji asistovali!