Dne 27. 1., na svém X účtu zveřejnil prezident Petr Pavel soukromou korespondenci, kterou vedli ministr zahraničních věcí Petr Macinka a prezidentův poradce Petr Kolář. Ministr Macinka se v této korespondenci pokoušel „tlačit“ na prezidenta, aby jmenoval Filipa Turka, svého spolustraníka za Motoristé sobě, ministrem zahraničních věcí.
Zprávy se na první pohled mohou zdát běžnému publiku šokující. Ministr Macinka píše prezidentu republiky takové zprávy, jako: „(prezident) Může získat klid, když já budu mít Turka na MŽP (ministerstvo životního prostředí). Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“.
Prezident následně svolal tiskovou konferenci, na které se k této otázce vyjádřil a upozornil, že dá případ bezpečnostním složkám k vyšetření, kvůli možnému vydírání. Poněkud teatrální na pouhý jeden měsíc fungování vlády. – a není tomu náhodou.
Různé vrstvy buržoazie, různé politické zájmy
Již během prezidentských voleb v roce 2023, kdy byla u moci „pětikoalice“ SPOLU + STAN a Piráti, jsme predikovali, že pakliže bude prezidentem zvolen Babiš, bude to znamenat vyostření politických bojů. V těchto bojích by rozdílné vrstvy buržoazie kontrolovaly nejvyšší pozice na české politické scéně a využívali těchto pozic k prosazování vlastních protichůdných zájmů, vše na úkor druhé strany. Jednalo by se tak o válku, ve které by bylo nejvyšších úřadů ve státě užíváno k „házení špíny“ na „druhý tábor“. Byly bychom svědky skandálních odhalení, výraznějších politických intrik a dalších jednání, které by ve svém důsledku odhalovali pravou tvář buržoazní politiky a s tím i narušovali politickou stabilitu. A tato predikce se začíná plnit, ovšem obráceně, volebním vítězstvím Andreje Babiše v parlamentních volbách loňského roku a letošním sestavením vládní koalice ANO + SPD + Motoristé.
Mocenská rovnováha se změnila. Vláda jedněch miliardářů, jako je Tykač, Křetínský, Bakala či Strnad, reprezentovaní „pětikoalicí“, prezidentem Pavlem – ideologicky posvěcenými svými médii – ztratili svoji hegemonní kontrolu nad státem právě volbou nové vlády. Nyní se o moc musí dělit s renegátským miliardářem trumpistického rázu Babišem, přičemž jim zůstává jejich prezident a média, která od prvního dne útočí na své politické oponenty.
První otázkou sporu se stalo prezidentovo vměšování do formování vládního prohlášení, kterému bylo samozřejmě dopřáno silné mediální pozornosti. To následovalo otázkou jmenování Filipa Turka (Motoristé) na post ministra zahraničních věcí a životního prostředí – které prezident dodnes odmítá udělit, byť zmínil, že by nechtěl nastupující vládě v ohledu jmenování ministrů házet klacky pod nohy. Dva týdny se rovněž jedná o darování výcvikových letounů L-159 Ukrajině, které prezident Pavel navrhl v souvislosti s jeho návštěvou Ukrajiny. V tomto případě se opozice aktivně připojila k tomuto požadavku. To je úsměvné v situaci, kdy bývalá ministryně obrany Jana Černochová (ODS/SPOLU) sama odmítala darování těchto letounů.
Prezident mimo jiné na své tiskové konferenci zmínil: „Ministr navíc v textu uvádí, že má ve svém postupu podporu předsedy vlády České republiky a strany SPD Tomia Okamury. Pokud skutečně má ve svém postupu podporu premiéra, pak jsou vyjádření Petra Macinky nejen ilustrací přístupu nové vlády ke sdílení moci v našem ústavním pořádku, ale také důkazem, že zásadní otázky naší zahraniční a bezpečnostní politiky se staly rukojmím osobních anymozit a zájmů. Pokud ale nemá podporu Andreje Babiše, a já věřím, že ne, pak je ilustrací svévolného a naprosto nezodpovědného postupu strany Motoristé sobě, které nejde o zájem České republiky a jejích občanů, ale jen a pouze o naplnění vlastní ambice, udělat z kontroverzní postavy ministra a to za jakoukoliv cenu (…)“. Tato část prezidentova projevu jistě není náhodná a je součástí širších snah o vyvolání štěpení uvnitř čerstvé vládní koalice. Tato skutečnost je viditelná i v neustálém omílání vyjádření ministra obrany Zůny ze strany opozičních politiků.
Sofismus vládnoucí třídy
V antickém Řecku se rozvinul filosofický směr známý jako sofismus. Sofisté byli pronásledováni všemožnými státníky, jelikož kázali, že morálka a pravda byly subjektivními koncepty, které si každý mohl zvolit dle své momentální vůle či zájmu. Sofistická filosofie ale nebyla ničím jiným, než pouhým odrazem „prohnilých“ etablovaných společenských norem, přičemž na tuto skutečnost pouze upozorňovali. A v upozorňování spočíval onen problém! Politici jsou i dnes velmi neradi, když je jim připomínána jejich morálka, ta, která skutečně funguje v zákulisí moci.
Sofisté byli v určitém období velmi moudrými a dokázali v jistých ohledech i přesáhnout svoji dobu. O tom svědčí právě příklad této selektivní morálky a relativních stanovisek. Současná opozice se buší v prsa, volající po odvolání ministra Macinky, přičemž předseda STAN Vít Rakušan hovoří o „gangsterských metodách“. To je vskutku příhodné spojení a demonstrace dvojího metru u někoho, jehož strana skutečně užívala mafiánských metod v případě (kauzy) dozimetru. Předseda Pirátů Zdeněk Hřib poté rovněž káže o politické kultuře a útoku na občany. Jeden si může pokládat otázku, jaké útoky asi zažívali obyvatelé Palestiny, když tehdejší pirátský ministr zahraničí Jan Lipavský zcela otevřeně podporoval genocidní jednání Izraele? Jaká je „politická kultura“ někoho, kdo otevřeně hájí únos Venezuelského prezidenta a vojenskou invazi Spojených států?
Nyní však nepotřebujeme sofisty, ani jiné filozofy k tomu, aby nám ukazovali skutečnou, pokryteckou morálku a charakter vládnoucích kruhů, na kterou ve své době ukazovali. Vládnoucí kruhy nám ji totiž sami servírují na stříbrném podnose. Ale proč pro blaho několika miliardářů zahazovat krásný fíkový list a odhalovat lidem hnijící ohanbí? Jistě bychom to mohli svalovat na prostou idiocii politických zástupců buržoazie; nicméně proč právě teď? Dovolme si citát klasika: „Revoluční situace, to je takový stav společnosti, v němž vládnoucí třída již nemůže postaru vládnout, a utlačované třídy již nemohou postaru žít.“ Za posledních pár let můžeme pozorovat, že svět je vším, jen ne stabilním.
Slýcháme o úpadku „politické kultury“ na české i zahraniční politické scéně, setkáváme se s politiky, z nichž je každý větší idiot než ten předchozí a potýkáme se s narůstající nenávistí. To není odraz individuální morálky, ale znak systémové krize. Výjimečné situace světového kapitalismu, který byl umožněn nejprve devastací 2. světové války a podruhé privatizací států Východního bloku a Číny, který umožňoval masivní investice kapitálu, výrobu atd., skončil. Namísto reforem se setkáváme s neustálými škrty – na mzdách, v sociálním a zdravotním sektoru i na důchodech.
Kapitalisté v této krizi propadají do čím dál větší spekulace a s úpadkem ekonomické síly jsou čím dál tím více nuceni zastávat své vlastní zájmy na úkor ostatních, včetně vlastní kasty. Nevyhnutelně proto budou vyostřovat své boje i na poli politickém, kde již nemohou relativně jednotně zastávat své zájmy, přičemž se od nich odtrhávají i samostatní prospěchářští renegáti – jako je v Česku Andrej Babiš či v USA Donald Trump. Pro vlastní sobecký prospěch se nezdráhají na sebe metat špínu (i skrze různé vrstvy státního aparátu) a to i za cenu odhalení skutečného charakteru buržoazní demokracie a politiky.
Tento ekonomický úpadek se rovněž reflektuje do mezinárodních vztahů a nastupujícímu multipolárnímu řádu, ve kterém si největší imperialistické velmoci jako USA, Čína a Rusko budou dělit svět, ve kterém se EU a NATO budou rozdělovat v souvislosti s nárůstem různých sfér vlivu. Tento stav je poté odražen i do politických bojů v ČR, kdy je Babišova vláda tvořena trumpistickými subjekty, které více tíhnou k politice Donalda Trumpa.
Na čí straně stát?
Naším úkolem, jakožto marxistů, není hájit Macinku či Pavla, ale využívat současné krizové situace a eskalující „politické občanské války“ buržoazie k neustálému odhalování skutečných zájmů vládnoucích kruhů před ovládanými masami pracujících a mladých studentů. Veškerou špínu, kterou po sobě budou házet, musíme rovněž vyzdvihnout, jako další demonstraci skutečné podstaty buržoazních zájmů. Veškeré pokrytectví v tomto boji rovněž musíme objasnit.
Realita je taková, že nám vládnou naprostí idioti, kteří pro sobecké zájmy své a svých pánů parazitů bez problému odhalí vlastní slabiny a s tím i odhalí naprosto nulový vliv pracujícího člověka na výsledcích buržoazní demokracie. Tento stav bude horší (a možná i komičtější) dokud nebudou tito i se svým systémem svrženi a nahrazeni vládou pracujících, která se nebude opírat o profit, ale skutečně demokraticky kontrolovanou plánovanou výrobu, dle zájmů naprosté většiny obyvatelstva.
Jak bylo zmíněno výše, situace není ojedinělá v České republice. V mnoha státech již došla ke svým revolučním důsledkům. Nejen v asijských a afrických státech se potýkáme s nárůstem revolucí – jednu máme přímo na prahu EU v Srbsku. Revoluce začínají v periferních státech, ale nekončí v nich. Zkušenosti z Arabského jara nám jasně ukazují, jak rychle se dokáží přelít do centra. A není zde ekonomicky „silné Německo“, které by dokázalo této situaci předejít, jelikož je několikátým rokem v recesi.
Pakliže ale skutečně chceme, aby tyto revoluce byly vítězné, je zapotřebí, aby měli vedení složené z té nejodhodlanější a nejvyspělejší vrstvy pracující třídy, která jí bude ukazovat směr a vést k uchopení moci, aby se tato moc nerozpustila či nebyla zmasakrována v ulicích. Takové vedení je ale zapotřebí budovat. A pokud se na tomto úkolu chcete podílet – vstupte do Rudé avantgardy!
